Přiznávám, když jsem před pár dny šla na pár hodin pracovat do kavárny, lezli mi rodiče s batolaty na nervy. Hrozně.
Kavárna je dvoupatrová. Dole je v jedné místnosti prodejní pult, naproti u okna barové sezení. V druhé několik stolů a pěkný dětský koutek, kam se dá zajet i s kočárkem. V patře nad hrubými kovovými schody je to jiné – u zdi stojí řada dvoumístných stolků, vedle každého pár zásuvek. Sem se chodí pracovat. Lidé tu jsou většinou sami se svým kafem a notebookem. Když už sedí někde dva, baví se velmi tlumeně.
Minulý týden sem nejdříve přišli dva rodiče s dětmi, zřejmě ukázat potomkům, jak to v jejich oblíbené kavárně vypadá nahoře. Nakonec, proč ne. Pak se ale objevila matka s batoletem, které se chovalo tak, jak se batolata chovávají – pištělo, ječelo, běhalo, válelo se po zemi, snažilo se tancem a výskáním zaujmout lidi skloněné nad prací. Být to dole, neřeknu ani popel. Nahoře mě to štvalo a nic jsem neřekla jen proto, že jsem během chvilky stejně odcházela.
Doteď si myslím, že tohle bylo přes čáru. Asi tak stejně, jako by tady byla přes čáru parta hýkajících teenagerů nebo houf brebentících seniorek. Nešlo o to, že by dítě nesmělo do kavárny, jen jeho matka nevyhodnotila dobře tu konkrétní situaci.
Pražské bistro Marthy's Kitchen zveřejnilo výzvu pro rodiče malých dětí, aby se jejich podniku raději vyhnuli
Mám každopádně pochopení po obě strany, protože si ještě moc dobře pamatuju, jaké pohledy schytá v Česku člověk, který s malým dítětem dorazí jinam než na přesně vykolíkované dětské hřiště. Čtení komentářů pod příspěvkem bistra mi jen potvrdilo, že tady to rodiny s dětmi fakt nemají snadné.
Jedna věc jsou požadavky konkrétní restaurace, má na ně právo, byť mohly být formulovány stručněji a méně jedovatě. Druhá pak většinový pohled společnosti na děti.
Kdekdo se rozplývá nad chlapečky a holčičkami v reklamě, kdekdo sdílí na sociálních sítích kýčovité fotky dětí se stokrát omletými citáty. A kdekdo nesnáší, když se děti někde objeví.
Nejen v restauracích, ale i třeba ve vlaku, v tramvaji či třeba v galerii. Vyzkoušeno mnohokrát, málokoho budou kustodky stalkovat tak jako matku s dítětem, i kdyby nakrásně nedělalo vůbec nic. Když někam vyrazíte s dítětem, které se jen trochu odchýlí od představy někoho, jak se má chovat, můžete vzít jed na to, že se brzy dočkáte nějaké výchovné rady. O kritických pohledech a šeptaných poznámkách ani nemluvě.
Co si myslíte o dětech v kavárně?
Samozřejmě, pravidla jsou důležitá a většina rodičů se je snaží dětem vštípit, což se dělá třeba tak, že jim je vysvětlujete na místech, kterých se to týká – těžko naučit děti chování v restauracích teoretickým výkladem doma u snídaně.
Navíc nejde jen o restaurace, ty si nakonec člověk může odpustit, ale vadí třeba i děti na úřadech, u lékaře a vůbec ve veřejném prostoru, kam s nimi někdy rodič musí kvůli tomu, že jim jde nechat udělat doklady, nebo proto, že je s nimi sám.
Jako kdokoli jiný
V Česku ale máme tendenci dětem a s nimi i rodičům, pohříchu většinou se tak koukáme hlavně na matky, dávat najevo, že by měli být někde několik let schovaní, než se naučí chovat. Doufala jsem, že tohle zmizí spolu s minulým režimem, ale zjevně je to v nás jako v koze.
Jak to, že to jinde jde? A nemusí to být nutně na západ od nás, funguje to stejně dobře v Itálii jako třeba na Balkáně. Děti tam na nervy nikomu nelezou.
Děti totiž do bister, kaváren i restaurací i na ty úřady patří jako kdokoli jiný. Od rodičů to vyžaduje cit pro místo a míru, ale trocha dětského hluku jistě je v normě. Není o nic horší než halasící skupina dospělých, kterým ještě každou chvíli ulítne nějaká nadávka.
A já osobně? Je fakt, že po pětadvaceti letech strávených péčí o vlastní potomky občas uvítám místo, kde děti nejsou, abych se pak mohla vracet k rodině vyklidněná a v zenu. Ale do Marthy's Kitchen radši nepůjdu, to čalounění mě trochu děsí. Nejsem totiž moc šikovná a mohla bych ho polít.
