Elišku Krásnohorskou bychom právem mohli zařadit mezi významné české feministky, které svými snahami přispěly k tomu, aby se ženy mohly vzdělávat a více uplatnit ve společnosti. A aby je okolí nevnímalo pouze jako hospodyně, manželky a matky.
Jaký byl životní příběh této výjimečné ženy a jak zemřela? Jaké ji sužovaly zdravotní problémy? Na sklonku života se již nemohla pohybovat a trávila čas na kolečkovém křesle.
Zasloužila se o vzdělávání dívek
Eliška Krásnohorská, která přijala umělecký pseudonym s příjmením po údajných šlechtických předcích svého otce z Krásné Hory, se ve skutečnosti jmenovala Alžběta Pechová. Pocházela z rodiny s mnoha dětmi, jak bylo na tehdejší dobu zvykem.
Narodila se tři roky před smrtí svého otce a jako předposlední z osmi dětí. Většina jejích sourozenců rovněž oplývala různými talenty a byly to rovněž zajímavé osobnosti. Eliška se jako dívka vzdělávala spíše sama, protože už všechno předem uměla a škola jí více nabídnout nemohla. Její matka dbala na vzdělání všech svých dětí, vychovávala je pokrokově, zapsala dívky do gymnázia manželů Svobodových a vedla je i ke sportu – například jim do dětského pokoje nechala nainstalovat hrazdu.
Eliščina intelektuální výbava tak byla velmi bohatá, ale tehdejší společnost obecně vzdělání ženám moc neumožňovala. Očekávalo se, že se spíše vdají a budou pečovat o svého muže a postupně přicházející děti. Tato mladá žena to ale viděla jinak. Celý život bojovala za to, aby se i dívky a ženy mohly vzdělávat, a to se jí nakonec podařilo. Zasloužila se o to, aby vznikla první střední dívčí škola, která se jmenovala Minerva podle římské bohyně řemesel, umění, moudrosti a války. Krásnohorská se stala také na dlouhá léta redaktorkou Ženských listů a angažovala se v ženských spolcích, například s kamarádkou Karolínou Světlou.
Po studiích u manželů Svobodových se vrátila, aby tam sama učila dívky a rovněž chodila na hodiny zpěvu. Na škole jako učitelka ale nevydržela dlouho a na další vzdělávání v oblasti zpěvu už neměla peníze. Bylo tak potřeba posunout se někam dál.
Řekli jí, aby se věnovala psaní
Ve všech směrech vykazovala velké nadání, a to jak pro literaturu, tak také pro hudbu i malování. Její přátelé z uměleckých kruhů Vítězslav Hálek a Karolína Světlá ji už jako mladou dívku přesvědčili, že má velký talent a měla by se věnovat psaní.
Eliška Krásnohorská tak začínala psaním básní do časopisu Lumír, psala literární kritiky a později vytvořila libreta k operám Zdeňka Fibicha a Bedřicha Smetany, pro něhož napsala Hubičku, Tajemství i Čertovu stěnu. Kromě toho i překládala do češtiny, například díla Byrona, Puškina nebo Mickiewicze. Překládala také texty pro plzeňský sbor Hlahol a zpívala ve sboru.
Střídavě žila v Praze, Plzni a na Šumavě, kde vznikly její významné básnické sbírky. Tvorba Elišky Krásnohorské ale mířila především na dospívající dívky, které se snažila ovlivňovat svými průkopnickými myšlenkami.
Kromě toho psala pohádky a prózu pro děti i dospělé. Ve věku pětasedmdesáti let získala čestný doktorát na Karlově Univerzitě, což bylo velké ocenění, ale už dříve ji císař František Josef I. vyznamenal zlatým záslužným křížem. Od města Prahy pak dostala stříbrnou medaili za občanské zásluhy a prezident Masaryk ji jmenoval řádnou členkou Československé akademie věd a umění.
Sama proti mnoha mužům
Velmi činorodá a talentovaná Eliška Krásnohorská to však neměla jednoduché a její cesta ke slávě nevedla po červeném koberci za doprovodu fanfár. Na všechno byla sama, nestál za ní žádný bohatý manžel, nikdy se nevdala a neměla děti.
Už od mládí trpěla revmatoidní artritidou, která jí způsobovala chronické bolesti a omezovala pohyb. Veškerá práce rukou, a samozřejmě i psaní, pro ni byla velmi bolestivou záležitostí. Kromě toho narážela na nesouhlas z řad mnoha mužů i českých vlastenců a politiků, kteří nebyli zrovna příznivě nakloněni jejím feministickým snahám. A bylo jich docela dost.
Eliška Krásnohorská se snažila nejen o zajištění plnohodnotného vzdělání pro dívky od čtrnácti let – šlo nejen o založení dívčího gymnázia Minerva, o což se v minulosti neúspěšně pokoušeli už mnozí jiní. Usilovala rovněž o zvýšení platu pro učitelky, které dostávaly menší plat než učitelé-muži, navíc pro ně platilo, že nesměly mít rodinu a děti, tedy v podstatě celibát, kdežto učitel-muž mít ženu a děti mohl. Celibát pro učitelky byl zrušen až v roce 1919.
Video: Eliška Krásnohorská byla velmi emancipovaná
Její přítelkyni týral manžel psychopat
Dá se říct, že Eliška Krásnohorská možná z mnoha důvodů v náročném mužském světě zanevřela na muže, spekuluje se také o jejím lesbickém vztahu k dceři významného pražského porodníka, spisovatelce Anně Lauermannové-Mikšové publikující pod jménem Felix Téver, která byla rovněž činná ve feministickém hnutí, a dokonce založila salon, kde se setkávaly umělecké osobnosti.
Anna Mikšová si s muži užila své, protože z jejího manžela, který byl vnukem slavného Josefa Jungmanna, se vyklubal agresivní psychopat, jenž svou manželku týral. Po osmi letech od něj s dcerou utekla. Eliška Krásnohorská pak u ní jednu dobu i bydlela. Ale díky bohu za přátele, Eliška totiž byla v pozdějších letech výhradně odkázaná právě na jejich pomoc.
Někdy kvůli bolesti rukou vůbec nemohla psát a poslední roky života strávila už na invalidním vozíku. Byla také po operaci šedého zákalu, takže se kvalita jejího života snížila, nicméně se tato pozoruhodná dáma dožila na tehdejší dobu úctyhodného věku 79 let.
Zdroje: wikipedie.org; feminismus.cz; zenymohou.cz
