Z obchodu jsem utekla bez nákupu, ale na věci to nic neměnilo. Všechno kolem mě bylo jaksi cizí a já nepoznávala ani věci ve vlastním bytě. Nechápavě jsem pozorovala klávesnici notebooku a písmena pro mě byla jako čínské znaky. Nedokázala jsem nic přečíst ani napsat. Nerozuměla jsem smyslu vět, ač jsem je četla stále dokola. Pochopila jsem, že mám problém a zavolala psychiatrovi, jemuž věřím.
Aha, já si říkal, že jste byla nějaká zvláštní v telefonu, když jsme se spolu minulý týden bavili,
řekl mi. My jsme spolu mluvili?
vylekala jsem se a nevěřila. Musel počkat, než si projdu všechny přijaté a volané hovory. Našla jsem patnáct lidí, u nichž jsem si vůbec nepamatovala, že bych s nimi mluvila.
Až v nemocnici mi vysvětlili, že se tomu říká kolaps z přepracovanosti. Nebo také syndrom vyhoření.
Pozor: léčba je dlouhá až několik měsíců
Pracujete, pracujete a všechno jede ve vysokých obrátkách. Tělo vyrábí adrenalin. A pak přijde chvíle klidu. Organismus už není ve stresu, tělo by mělo odpočívat, ale po velkém a dlouhodobém pracovním vypětí to neumí. Jenže adrenalin se tvoří dál a nemá se jak spotřebovat. Proto začne „pojídat“ buňky mozku, respektive se přeruší všechna „zbytečná“ spojení, která neslouží k akutnímu fungování těla. A mezi to vědomosti, že mouka plus mléko plus vajíčko rovná se koláč, opravdu nepatří,
vysvětlil zjednodušeně princip kolapsu přepracovaného mozku psychiatr z pražské Všeobecné fakultní nemocnice Martin Anders.
V řadě případů léčení navíc nemůže probíhat ambulantně, ale je nutné pacienta pro první nejhorší fázi hospitalizovat. A pak: pro hodně lidí je poté návrat do původního zaměstnání již nemožný. Proto se vyplatí nenechat si práci přerůst přes hlavu a naučit se včas rozpoznat varovné příznaky blížícího se kolapsu hlavy. Jde to.
Psychiatři nemají přesná čísla na to, kolik lidí k nim přichází se syndromem vyhoření. Odhaduje se však, že je to až třetina těch, co do ordinace zamíří. A přibývá jich. Těch problémů, s nimiž člověk přijde, je v takových případech vždycky víc, takže než se dobereme toho, co je pravou příčinou, chvíli to trvá,
vysvětluje přerovský psychiatr Juraj Rektor. Nejtěžší je, aby si člověk vůbec přiznal, že má problém a k psychiatrovi šel,
dodává.
Léčba se dělí v podstatě na dvojí: psychoterapie s odborníkem, který s vámi velmi podrobně probere, co pro vás znamená práce, jaký díl koláče z těch hodin v celém dni zabírají ty ostatní věci a donutí vás odpovědět i na otázky, které si sami sobě vlastně ani nechcete položit.
Nakreslete koláč, který představuje váš celý den. A teď ho rozdělte na dílky, a přidejte k nim procenta, podle toho, co všechno byste tam chtěli mít: práce, rodina, přátelé, koníčky, čas na sebe… A teď nakreslete vedle druhý, a rozdělte jej tak, jak to je ve skutečnosti,
pracuje s klienty jedna z psychoterapeutek Danuše Jandourková.
V takovou chvíli je člověk nucen poprvé si přiznat, že práce tvoří devadesát procent času i volna a o těch zbylých deset se dělí všechno ostatní. Vrátit se zpátky do života v tomto případě znamená změnit uvažování o práci, sobě i všem okolo. A to je těžká několikaměsíční práce,
upozorňuje Rektor.
Trpěli jste už někdy syndromem vyhoření?
Pomáhají i léky a jsou bezpečné
Druhým způsobem léčby je farmakoterapie. Ke kolapsu mozku a syndromu vyhoření se totiž často druží i deprese a pocit ztráty smyslu života. V takových případech není třeba se bát antidepresiv. Moderní léky jsou bezpečné, nejsou návykové a mají málo vedlejších účinků. Rozhodně člověku dají víc než riziko neléčení,
říká Juraj Rektor.
A nejsou to jediné léky, které obvykle musí lidé po kolapsu brát. Ruku v ruce s kolapsem jdou obvykle i poruchy spánku, takže se málokdo obejde bez pilulek na spaní.
Já jsem léky odmítla, stejně jako jakákoliv antidepresiva, protože se z principu vyhýbám jakýmkoliv lékům. O to déle trvala léčba, o to horší byly dny i noci a o to hůř se člověku daří návrat do života. Nač si tedy dát pozor, aby se člověk podobné zkušenosti vyvaroval?
Varovné příznaky syndromu vyhoření:
1. Poruchy spánku
Nejdřív máte pocit, že můžete pracovat dny i noci nonstop, máte spoustu energie, jako kdyby vás někdo nadopoval drogami. A ono to skutečně jde: i rok se dá žít tak, že spíte tři hodiny denně, a máte radost, že stíháte spoustu věcí a připadáte si neporazitelní. Jenže pak přijde únava. Velká únava. Chcete spát a ono to nejde. Spíte už třeba jen dvě a čtvrt hodiny denně a zbytek noci trávíte s očima upřenýma na strop. Normální celonoční spánek je zkrátka vyloučený. To je první velmi vážné varování.
2. Prudké hubnutí.
Ztrácíte chuť k jídlu natolik, že si nedokážete vzpomenout, co jste jedli naposledy a kdy. A jestli jste vlastně včera vůbec něco jedli… Nemáte dokonce ani pocit žízně. Za dva týdny jsou vám kalhoty volné, ale toho si sotva všimnete, jen když vás na to někdo upozorní. Nemáte ani důvod jíst, protože vám stejně vlastně nic nechutná. Pozor: znovuzískání návyků pravidelně jíst a pít je několikatýdenní záležitost a připravte se, že zprvu možná budete muset jíst jen proto, že vám pípne signál na mobilu, že je čas jíst.
3. Poruchy chování
Vy si toho zřejmě nevšimnete, ale pokud vás ostatní už delší dobu upozorňují, že jste se změnili poslední dobou, a že jste nějak zvláštní, mají patrně pravdu. Obvyklé jsou výbuchy vzteku v neadekvátních situacích, paranoidní myšlenky, úzkostné stavy až panický strach z různých situací, které mohou nastat, ale i třeba z obyčejné zaplněné ulice. Nebo naopak ublíženost a plačtivost v situacích, kdy taková reakce není na místě.
4. Ztráta radosti ze života
Věci, které vás dřív těšily, už netěší. Ani jídlo, ani kino, ani koníčky, ani lidé, které jste jinak vždycky rádi viděli. Nic. Svět hrůzně zešediví. A člověk zlhostejní. Vůči zážitkům, a co hůř: vůči lidem. Proto je syndrom kolapsu mozku a vyhoření tak nebezpečný pro lidi z pomáhajících profesí, jako jsou lékaři či zdravotní sestry. Najednou je totiž pacient jen kus „masa“ a vytrácí se lidský přístup. Bohužel právě lidem z těchto profesí syndrom vyhoření hrozí nejvíce – je velmi těžké pracovat s lidmi a denně zažívat příběhy utrpení,
varuje Juraj Rektor.
5. Zapomínání
Poslední fáze, kdy už mozek volá o pomoc. Je natolik přehlcený prací a informacemi, že už nedokáže další vstřebávat. A odstřihává i spojení od věcí, které jste znali a uměli. Zapomínáte komu jste volali a proč, kam jste se vypravili a proč. Nevíte, proč máte na botníku vytaženou zrovna tuto knihu z knihovny. A lidé se vám soustavně upomínají s věcmi, na které si nevzpomínáte. To už svítí červená: rychle k lékaři.
A pozor: bez odborné pomoci takový kolaps nikdo nezvládne. Není ostuda jít požádat o pomoc psychiatry. Je to naopak vaše jediná šance, jak vrátit do života, případně i k původnímu zaměstnání. Budete jen o zkušenost bohatší.
Autorka je redaktorkou MF DNES.
