Přestože je ochrana zdraví spotřebitele a bezpečnost potravin velmi často zdůrazňovaným principem přístupu celé EU i mnohých politiků jednotlivých členských států, mají taková vyjádření v reálné praxi vážné trhliny. A to tam, kde by je málokdo čekal – ve stanovení hygienických podmínek prodeje potravin.
Do zákonných pravidel se vejde téměř všechno
Mikrobiální kontaminace je přitom dnes patrně největším zdravotním rizikem nejen pro jednotlivce, ale i v případě potenciálních plošných epidemií.
Na madlech nákupních vozíků byla zaznamenána přítomnost slin, krve, fekálií, hlenů a různých bakterií
Evropská legislativa ale – na rozdíl od jiných, často nesmyslně přísných povinností na bázi takzvané předběžné opatrnosti – oblast hygieny prodeje téměř nepostihuje. Příslušné Nařízení ES 852/2004 o hygieně potravin týkající se požadavků na podmínky prodeje potravin tyto podmínky formuluje tak vágně, že se do její praktické aplikace vejde téměř vše.
Uvedené nařízení navíc stanovuje všeobecná pravidla hygieny potravin pouze pro provozovatele potravinářských podniků. Kromě toho se nařízení „nevztahuje na prvovýrobu pro soukromé domácí použití, domácí přípravu, manipulaci nebo skladování potravin k soukromé domácí spotřebě a případů přímého dodání malého množství produktů prvovýroby výrobcem konečnému spotřebiteli nebo místnímu maloobchodu přímo zásobujících konečného spotřebitele“.
Přečtěte si: Zabijačky: Pláč na špatném prasečím hrobě
Situace nahrává pochybným provozovnám
To reálně znamená dvě věci: jednak, že legislativa EU prakticky nespecifikuje hygienické podmínky při prodeji potravin, ale pouze při jejich výrobě, a za druhé, že na malé lokální výrobce (ne prodejce) nemusí být a ani by být neměly uplatňovány stejně přísné předpisy, jako na výrobce průmyslové. V ČR je to ovšem úplně naopak – požadavky na malé výrobce jsou prakticky totožné s požadavky na velké podniky, zatímco žádoucí specifikace hygienických podmínek prodeje potravin není stanovena vůbec.
Na situaci hřeší především malé provozovny (nejen) asijských prodejců, u kterých již státní dozorové orgány zaznamenaly případy téměř odstrašujících hygienických podmínek.
Dozorové orgány nicméně mohou kontrolovat jen takové provozovny, které jsou jako prodejny potravin evidovány. To ale zdaleka nejsou všechna prodejní místa. Pokud si například podnikatel otevře prodejnu v nepotravinářském prostoru a nepožádá stavební úřad a Krajskou hygienickou stanici o změnu užívání takového prostoru, nikdo se o takové provozovně nedozví a nikdo ji tím pádem nekontroluje, včetně příslušných hygienických podmínek prodeje potravin.
Uvedenou oblast má kompetenčně na starosti ministerstvo zdravotnictví. Jeho úředníci přitom v zájmu zdraví občanů vymýšlejí takové nesmysly, jako je od loňska stanovená povinnost zaměstnavatele opakovaně povinně provádět kontroly vibrací strojů a technických zařízení bez ohledu na garance jejich výrobců. Tohle opatření například jen zemědělcům vytáhne z kapes ročně stovky milionů korun, a jde ještě jako obvykle o opatření nad rámec pravidel EU. V případě skutečných zdravotních rizik a ochrany osob před nemocemi se ale jinak bezbřehá fantazie úředníků ministerstva zdravotnictví zcela vytratila.
Na madlech vozíků jsou stopy ledasčeho
Podle odborníků jsou jen madla nákupních vozíků jedním z nejvíce kontaminovaných veřejných povrchů. Průzkumy prokázaly, že osmdesát procent infekcí je šířeno prostřednictvím kontaktu rukou s jiným objektem. Přitom některé mikroorganismy jsou infekční již ve velice malém množství a na neporózních površích, jako jsou kuchyňské linky, telefony nebo držadla nákupních vozíků, dokážou přežít hodiny až týdny.
Právě na zmiňovaných madlech vozíků byla v řadě výzkumů zaznamenána přítomnost slin, krve, fekálií, hlenů, a dále bakterie jako jsou pseudomonády, listerie, salmonely, koliformní bakterie, enterokoky, Escherichia coli či Staphylococcus aureus. To v praxi znamená, že nákup v obchodu s nedostatečnou sanitací prodejních prostor a předmětů s nimi spojených představuje skutečně reálné zdravotní riziko. Dotekem s takovými předměty se navíc mohou šířit také virová onemocnění jako chřipka, rotavirové infekce nebo hepatitida.
Zmiňovaná madla jsou ale jen vrcholkem ledovce. To, co řadový zákazník vůbec nevidí, jsou především prostory pro skladování, neřku-li přípravu prodávaných potravin. Zmiňované Nařízení EU bohužel nespecifikuje vůbec to, v jakém rozsahu, jak důkladně a jak často má být sanitace prodejních prostor prováděna, ba dokonce ani výklad pojmu sanitace. Vágní legislativa ani nepopisuje potřebné kontrolní mechanismy. Nařízení uvádí pouze všeobecné hygienické požadavky, například jak mají vypadat stěny, povrchy prostor, zmiňuje povinnost provozovatele stanovit si mikrobiologická kritéria a dodržovat je. Jaká ale budou, je již však na samotném provozovateli.
Vágní existence hygienických pravidel při prodeji potravin je tak jedním z mnoha paradoxů dnešní doby, kdy vymýšlíme regulace tam, kde nejsou zapotřebí, a naopak chybí jasné stanovení pravidel v případech, kde je to žádoucí. Je na čase takový přístup změnit.
