Taneční mají dlouholetou tradici a lze je považovat za českou specialitu. Ještě nedávno bylo naprosto samozřejmé, že se patnáctiletí přihlásili do lekcí společenských tanců. Jako bonus jim tu mistr a mistrová poodhalili tajemství společenského chování.
Jak vzpomínáte na svoje taneční, liší se nějak od těch současných?
M. O.: Rozdíly jsou dost podstatné. Zaprvé je naprosto jiné oblékání. Samozřejmě se móda mění, sukně se zkracují a ramínka zužují. Jenže upadá morálka. Jak právě v oblékání – za mě například neexistovalo, aby někdo přišel bez rukaviček. Ano, je v nich horko a jsou nepohodlné. Také my jsme je nenáviděli, ale skvrna na šatech způsobená zpocenou dlaní se pere opravdu velice těžko. Sál není kostel a tanečníci mohou konverzovat, nicméně když mluví mistr, tak by měli utichnout a poslouchat ho. Dnes mistr vykládá a někteří se hlasitě baví nebo se k němu dokonce točí zády. Časté napomínání pak zdržuje od samotné výuky.
Dříve byl společenský tanec považován za součást všeobecného vzdělání. Je tomu tak stále?
M. O.: Dříve se taneční braly, jako zdroj společenské výchovy a uvedení do světa dospělých. Řekla bych, že se mladí do tanečních více těšili. Dnes to berou spíše jako povinnost.
Čím to může být?
K. O.: Je to jistě i tím, že již města netančí. Proč chodit do tanečních, když pak své umění tolik neuplatníte? Dříve jsme se například v úterý rozhodli, že si půjdeme zatančit a šli jsme. V dnešní době je jen několik tanečních večerů do roka. Provozovatelé sálů šli s cenami do extrému a pronajímají je za závratné částky. S tím souvisejí i ceny vstupenek. Dříve stál lístek patnáct nebo dvacet korun, dnes je to desetkrát tolik.
M. O.: Nejen plesy. Tančilo se všude, i ve vinárnách. Oblíbené byly také takzvané taneční čaje. Dnes jsou vlastně v Praze jen dvě tančírny pro společenský tanec, ale obě mají malou kapacitu.
Nemůže být na vině i to, že mladí prostě dají přednost populárnějším tancům a chodí například na R´n´B nebo Hip Hop?
M. O.: Samozřejmě. Domnívám se ale, že je lepší nějaký pohyb, než žádný pohyb a vážím si každého, kdo se nějak projevuje tancem. Smekám před tím, kdo umí dobře například street dance. Společenský tanec má ovšem tu výhodu, že jej mohou tančit všechny věkové kategorie. Patnáctiletý chlapec může vyzvat k waltzu svoji babičku.
K.O.: Výběr tanců je opravdu rozsáhlý. Jedná se dirty dance, salsu, street dance, flamengo, argentinské tango, irské tance, afroamerické styly, step…
M. O.: …ale nezatančíte si je s každým. Navíc v tanečních učíme mládež chování. Když ne tanec, tak by se měla do výuky základního vzdělání zařadit společenská výchova. Tyto mezery se pak odrážejí na celkovém chování společnosti.
Zájem se však od mládeže přesunul na dospělé…
K. O: Přesně tak. Každým rokem zavíráme jeden kurz mládeže a otevíráme kurz pro dospělé.
M. O.: K tomu musím dodat, že v kurzech pro dospělé vládne fantastická atmosféra. Oni se snaží, protože si to platí sami a navíc je vidět, že je to baví.
K tanci je jistě zapotřebí kus talentu, člověk musí mít smysl pro rytmus. Může se naučit tančit úplně každý, nebo je to pro někoho ztráta času?
M. O.: Může. Z devadesáti devíti procent se naučí tančit úplně každý. Pořádají se dokonce lekce pro neslyšící!
K. O.: Záleží ovšem na metodice, tedy na učiteli. Je několik opravdu dobrých tanečníků, kteří své umění neumějí předat. Pak jsou ti, kteří naučí tančit opravdu každého.
Je nějaký tanec, který si mladí oblíbili?
M. O.: Rozhodně jive nebo cha-cha-cha. Tedy poté, co se je naučí. Oba tance jsou rychlé a zábavné. S valčíkem nebo waltzem většinou příliš úspěch nesklidíme.
Chlapci si většinou vystačí s jedním oblekem, ale kolik šatů si musí pořídit dívka, aby mohla chodit do tanečních?
M. O.: Dívka si během jedné sezony vystačí i s jedněmi jednoduchými šaty. Obměňovat může pouze doplňky. Jednou si dá do pasu barevný pásek, jindy se ozdobí náhrdelníkem, připne si umělou kytku a podobně. Důležité však je, aby byly šaty vcelku, pohodlné, měkké a vzdušné. Sukně by pak měla být rozšířená, aby v ní slečna udělala krok, a dlouhá po kolena.
Taneční většinou odnesou nohy. Chlapci i dívky často volí špatnou obuv. Jaké boty byste jim doporučila?
M. O. Ideální jsou kožené originál taneční boty, které seženete i za tisíc dvě stě korun. Jsou lehké a pohodlné. Podrážka navíc neklouže, ani nedělá rýhy. To platí jak pro chlapce, tak pro dívky. Ty by neměly nosit ani příliš vysoké boty, ani naopak tzv. „balerínky“. Podpatek by měl být čtyři až šest centimetry vysoký a spíše úzký. Na silnějším podpatku se naučíte šlapat taneční kroky, ale ne je tančit. Úplně nejhorší je bota s dlouhou špičkou.
- Marcela Obrdová zdědila taneční talent po svém otci, který závodně tančil. V tanečních si jí pak všiml její mistr Břetislav Oplt a vybral si ji jako asistentku do tanečních kurzů. Tanci se však věnovala i závodně a vytančila si mezinárodní třídu. Absolvovala taneční konzervatoř a nyní vyučuje tanec v Opltově taneční škole.
- Ing. Karel Oplt vede Opltovu taneční školu a je synem mistra tance Břetislava Oplta, který ji v roce 1932 založil. Jednoznačně se tedy jedná o nejstarší nepřetržitě fungující taneční školu v České republice.
Foto: Archiv Opltovy taneční školy 3×, Ivana Dvorská 1×
