Z dětských plastových lahví na pití se uvolňují nebezpečné chemické látky. Ukázal to výzkum kanadské McGillovy univerzity, který si nechala vypracovat nizozemská nevládní organizace Tegengif. Podílely se na něm také česká organizace Arnika – ta zprávu o výsledcích testu přinesla – a nevládní organizace z Dánska, Lotyšska a Španělska.
Odborníci zkoumali 39 různých lahví nakoupených v těchto zemích. Zaměřili se na to, které chemické látky z nich unikají do tekutiny – analyzovali celkem 36 chemikálií běžně se vyskytujících v plastech. Ukázalo se, že ve více než polovině z nich jde o škodlivé změkčovadlo DiBP, které se následně při pití dostává do dětského organismu. Celá zpráva v angličtině je k dispozici zde. Z českých internetových obchodů pocházelo osm testovaných lahví, riziková je půlka z nich.
Používání látky DiBP bylo přitom už před časem v EU omezeno, protože je škodlivá pro reprodukci, vývoj nenarozeného plodu a narušuje endokrinní systém. Je nicméně pravda, že i ty nejvyšší naměřené hodnoty odpovídaly normám, ale neznamená to, že je to bez rizika.
Společnosti dodržují zákonné normy. Přesto nás přítomnost této látky znepokojuje. Děti přicházejí do kontaktu se změkčovadly nejen prostřednictvím opakovaně používaných lahví na pitnou vodu, ale také například prostřednictvím plastových hraček, oblečení a koberců. Proto se změkčovadlům také říká ‚všude přítomné chemikálie‘. Právě tato všudypřítomnost zvyšuje zdravotní riziko,
vysvětluje Annelies den Boer, ředitelka nadace Tegengif, hlavního zadavatele studie. Změkčovadla, jako je právě DiBP neboli di-isobutylftalát, se vyskytují v dětské moči jak v České republice, tak v celé Evropě.
Lahve navíc obsahují další chemikálie, z nichž některé normy vůbec neřeší. Naopak už se vesměs neobsahují Bisfenol A, o jehož rizicích už se ví delší dobu a jehož používání normy zásadně omezily.
S čistým štítem jen tři lahve
Neplatí přitom, že čím déle se výrobek používá, tím méně se bude chemikálií uvolňovat, spíše záleží na způsobu používání a také na tom, jak se lahve myjí. Vliv myčky na uvolňování chemikálie je totiž, alespoň soudě dle výsledků testu, zásadní.
Po umytí v myčce nádobí laboratoř změkčovadlo DiBP uvolněné do vody v lahvi našla hned první den ve 22 z 39 lahví. Desátý den – tak dlouho nápoj v lahvi nejspíš nikdo nenechává, ale dobře to ilustruje uvolňování chemikálie – bylo změkčovadlo detekováno v naprosté většině nápojů, prošly jen tři lahve.
DiBP byl nalezen pouze v jedné láhvi, která neprošla myčkou, proto jsme dospěli k závěru, že mytí v myčce mělo vliv na migraci DiBP,
uvedli autoři zprávy. Šlo o výrobek zakoupený v řetězci H&M mimo Česko.
Pokud jde o osmičku výrobků z tuzemského trhu, před mytím v myčce se změkčovadlo DiBP neuvolňovalo do tekutiny v žádné z nich. Po dvaceti cyklech v myčce hned první den do čtyř z nich, desátý den prošly bez ztráty kytičky jen dvě lahve – jedna značky Oxybag, druhá od výrobce Spin Master, která se prodávala v Lidlu.
Mnoho dětí chodí každý den do školy s plastovou lahví na pití. Víme, že plasty obsahují chemické látky. Chtěli jsme ale prozkoumat, zda se tyto chemikálie také uvolňují, abychom věděli, co děti skutečně požívají,
řekla Annelies den Boer, ředitelka nadace Tegengif, k tomu, proč nezkoumali samotné lahve, ale uvolňující se látky. A protože mnoho lidí dává plastovou láhev do myčky nádobí, nechali zkoumat i tekutinu v lahvi, která za sebou měla několik umytí v myčce. Studie také ukázala, že koncentrace DiBP se zvyšovala tím více, čím déle byla tekutina v láhvi.
Chemikálie bez norem
Druhým klíčovým zjištěním studie v rámci nezacílených analýz bylo, že ze stovek chemických látek, které byly zaznamenány v obsažené tekutině, bylo možné identifikovat pouze malou část. Zbytek zjištěných signálů představuje neznámé chemické látky, které se nepodařilo identifikovat, přestože McGillova univerzita prohledala několik chemických knihoven obsahujících tisíce známých chemických látek.
Více než to, že se z plastových lahví uvolňuje ve velmi nízkých koncentracích DiBP, nás zarazil fakt, že z plastových materiálů určených pro kontakt s potravinami a tekutinami se uvolňují látky, o kterých zatím nemáme žádné informace. Bohužel zákony velmi často nepokrývají celé spektrum nebezpečných látek, které se zejména z plastů uvolňují. Pro mnohé z nich také neexistují žádná data o jejich toxicitě,
komentovala odbornice na toxické látky ve spotřebním zboží spolku Arnika Karolína Brabcová.
Galerie: Jak v testu dopadly lahve zakoupené v Česku?
Vadí všudypřítomnost toxických látek
Materiály přicházející do styku s potravinami včetně analyzovaných lahví podléhají evropské legislativě a musejí splnit přísné požadavky na bezpečnost – detekovaný DiBP společně s dalšími ftaláty (DBP + BBP + DEHP) nesmí překročit koncentraci 0,6 mg/kg (600 μg/g) ve výluhu simulantu tekutin dle evropského Nařízení (EU) 2023/1442.
Tento limit žádná z lahví nepřekročila – studie měřila i vyluhování ostatních ftalátů. Dle současné legislativy jsou tedy všechny lahve bezpečné. Jenže – jak říká šéfka holandské nadace Annelies den Boer – zkrátka nevíme, které látky ve výrobcích jsou a co dělají. Zvláště pak, když jich je v organismu více pohromadě.
Nabízí se srovnání s potravinami, na jejichž výrobu se také vztahuje množství norem, které výrobci vesměs dodržují. Studie z posledních let nicméně ukazují, že konzumace průmyslově vysoce zpracovaných potravin přímo zvyšuje riziko vzniku některých chorob a ovlivňuje zdraví člověka, ačkoli pokud jde o různé konzervanty a přísady, jednotlivé normy byly dodrženy.
Používáte doma plastové lahve na pití?
Raději ocel nebo sklo
Arnika každopádně doporučuje rodičům, aby byli s plasty opatrní, zejména pokud přijdou do styku s potravinami. Na rovinu: opakovaně použitelné plastové láhve na pití jsou lepší než jednorázové, ale pokud si kupujete novou láhev na pití, zvolte raději nerezovou ocel nebo sklo. Budete prozatím používat své plastové láhve? Pak pravidelně měňte vodu v láhvi a myjte láhev ručně, nikoli v myčce,
shrnuje Brabcová.
Laboratoře v rámci studie DiBP našly pouze v lahvích vyrobených z PE a PP, nikoli však v lahvích vyrobených z jiných plastů, jako například PETu, tritanu či polykarbonátu.
