Co se týká délky trasy, Děčín je z Prahy o nějakých sto kilometrů blíž než Brno, takže z tohoto pohledu jsme si neměli na co stěžovat. Jenže vzdálenost klame, a pokud do ní nezapočítáte zvlněný, v druhé polovině vyloženě kopcovitý terén, můžete se ve svých propočtech lehce zmýlit. Za normálních okolností a po rovině by se oněch 134 kilometrů dalo ujet za šest, sedm hodin. S horským kolem a přes kopce nám trvalo o dost déle: přes devět hodin.
Volba kola: horské, nebo-li blátošlap
Od začátku jsme věděli, že nepojedeme jenom po silnici, takže volba typu bicyklu byla jasná. Na horském kole jsme se mohli protáhnout vltavskou cyklotrasou z pražských Dejvic až do Kralup nad Vltavou. Abychom se vyhnuli ošklivým kamenům na trojské a bohnické straně Vltavy, vydali jsme se z dejvického Vítězného náměstí, kde naše cesta začínala, nejprve po silnici do Roztok u Prahy. Tady jsme použili známý přívoz na druhý břeh do Klecan, odkud vede podél řeky cyklostezka až do vesnice Řež. Odtud už pokračuje jen prašná stezka na Kralupy, která bývá po dešti plná kaluží a bláta.
Stezka je o to nepříjemnější, že zhruba čtyři kilometry vede po zalesněném skalním útesu přímo nad Vltavou. Po pravé straně skála nebo ostré šlahouny, po levé dvoumetrový sráz do vody. Cesta je úzká a hrbolatá, samý kámen nebo kořen. Často se tu potkáte s cyklistou v protisměru, takže je dobré tudy moc nespěchat. Ostatně, terén ani kvalita cesty rychlou jízdu ani moc neumožňují (pokud nejste zrovna blázni, což protijedoucí bikeři zpravidla bývají). Poslední čtyři kilometry do Kralup už vede většinou asfaltová cyklostezka.
My jsme ale nezajeli až do Kralup, přes Chvatěruby jsme projeli silnicí mezi městem a rafinérií do Veltrus a přes zámecký park pokračovali po cyklostezce alejí mezi poli k romantické restauraci Červený Mlýn a do Všestud. Kilometr za vesnicí jsme podjeli dálnici z Prahy do Teplic a pokračovali po cyklotrase přes Dušníky nad Vltavou, Dědibaby a Bukol k dalšímu přívozu u Lužce nad Vltavou. Terén ideální, naprostá rovinka a okolo samé lány chmele.
Počasí se vyplatí sledovat dopředu
Přívoz u Lužce je zajímavý tím, že převozník nepoužívá žádný motor ani nevesluje, ale loď je zachycená na ocelovém lanu s kolečkem, a stačí pouze správně nastavit veslo – loď se veze na druhý břeh sama, jenom silou proudu. O víkendech přívoz funguje po celý den (od 9:00 do 19:00), přes všední dny bývá okolo poledne dvouhodinová pauza. Cesta na druhý břeh stojí deset korun (za kolo si převozník účtuje dalších 10 Kč). Přívoz funguje celoročně.
Z Lužce pokračujeme podél Vraňansko-Hořínského plavebního kanálu k historickým zdymadlům u Hořína. V podstatě si k nim zajíždíme, po silnici bychom se do Mělníka, kam míříme, dostali rychleji. Zajížďka se ale určitě vyplatí, místní budovy jsou opravdový architektonický skvost. Počasí nám přeje, i když předpověď hlásala bouřky z veder. Z mapy předpokládaných srážek v Lidových novinách jsem se ale dozvěděl, že pršet by mělo spíš ve středních Čechách, zatímco severu, kam míříme, se má déšť vyhnout.
Počasí je pro plánování dálkových cyklovýletů klíčové. Před cestou bychom si neměli zjistit jenom to, zda náhodou nebude pršet, ale také informace o předpokládané teplotě a především směru větru. U dlouhých tras je velmi nepříjemné jet proti větru. V našem případě se vítr točil, čas od času nám ale zadul přímo do obličeje a nebylo to nijak příjemné. Ačkoli byl typický letní pařák s teplotami atakujícími třicítku ve stínu (výlet jsme absolvovali loni v létě), v batohu jsem sebou měl větrovku – pro všechny případy, kdyby pršelo a teplota prudce klesla.
Rozložte síly, ať dojedete
Do Mělníka jsme ani nemuseli zajíždět, protože naše trasa do Děčína vede z Hořína dál podél levého břehu Labe. My jsme se ale chtěli ve městě občerstvit, a tak ztrácíme asi tři čtvrtě hodiny v malé restauraci u kruhového objezdu s výpadovkou na Českou Lípu. Následuje poslední rovinatá část cesty: přes Dolní Beřkovice, Horní Počaply s Elektrárnou Mělník a Hnězice k Račicím, před kterými odbočujeme doprava na most přes Labe do Štětí. Opět míjíme velkou průmyslovou zónu a pokračujeme po silnici 261 směrem na Hoštku.
Až do této chvíle jsme jeli téměř pořád po rovině. Dva kilometry za Štětím se ale silnice stáčí prudce doleva a stoupá do kopce. Musíme překonat první val nad Labem, na jeden kilometr je tu téměř stometrové převýšení. Ještě než vysupíme nahoru, ozve se za námi hrom a za chvíli začínají padat první kapky. Z východu se blíží ošklivé bouřkové mraky, ale naštěstí jsme na jejich okraji a daří se nám jim ujíždět. Okraj bouřky nás ale ohrožuje ještě následující hodinu. Momentálně máme najeto osmdesát kilometrů.
Sjíždíme z mírného kopce do Hošťky, a tady máme na vybranou: buď jet kratší cestou do kopce nebo ho objet delší trasou, ale po relativní rovince. Volíme druhou variantu a jedeme podél železniční trati do Svařenic a dál na křižovatku před Vruticemi. Tady se stáčíme doprava a po hlavní silnici se pouštíme do prvních opravdových kopců. Vjíždíme do Českého středohoří a musíme nabrat výšku. Silnice kopíruje Úštěcký potok, dovede nás až do Drahobuzi a tady uhýbáme doleva na vedlejší silničku směr Břehoryje. Jedeme celkem pomalu, snažíme se šetřit síly před dalšími kopci.
Zrádné kopce
Přes Břehoryje se táhlým mírným kopcem dostáváme opět na hlavní silnici, která má o poznání lepší povrch a dojíždíme do Liběšic, obce vzdálené čtyři kilometry od Úštěku. Tam ale nejedeme. Na liběšickém náměstí si chceme chvilku odpočinout, ale je tu zrovna pouť a rámus nás vyhání o kus dál. Vyjíždíme z obce do prudkého kopce a odpočíváme až u železničního přejezdu, skoro kilometr od náměstí. Doplňujeme tekutiny a posilujeme se jídlem. Zvolil jsem bagetu, ale nemůžu ji sníst najednou. Dám si jen třetinu, abych zvládl šlapat do kopce.
Kopec je opravdu ošklivý, než dojedeme do kilometr vzdálených Trnobran, pořádně se zapotíme. Odměnou nám je nádherný rozhled do polabské nížiny a směrem ke Kralupům nad Vltavou. Poté se už přehoupneme přes obzor a ocitáme se v krajině kopců. Po levé straně máme špičatý vrchol kopce Baba a Sedla s nadmořskou výškou 726 metrů. Musíme „líznout“ část jeho hřebene, takže za Trnobrany pokračujeme dál do kopce do vesnice Srdov a do Horní Vysoké. Tady mám první krizi, kopce jsou opravdu nepříjemné. Zdaleka ale nekončí.
Z Horní Vysoké pokračujeme na křižovatku mezi Lovečkovicemi a Levínem, opouštíme hlavní silnici a pokračujeme rovně po vedlejší, dále mírně do kopce směrem na Verneřice. Kopec začíná být opět prudší a já mám opravdu problém ho vyjet. Zastavuji snad každých padesát metrů, a nakonec posílám Andreje dopředu. Sejdeme se ve Verneřicích. Andrej mi za chvíli mizí za další zatáčkou na hlavní silnici, vedoucí k Mukařovu. Jedu pomalu za ním a po chvíli narážím na autobusovou zastávku v polích, kde se schovávám před sluncem. Doplňuji tekutiny a odpočívám.
Trvá to asi deset minut, a náhle kolem zastávky prosviští jakýsi cyklista, který jede opačným směrem – z Mukařova dolů. To se mu to jede, říkám si a pomalu se chystám pokračovat v jízdě do kopce. Jakmile šlápnu do pedálů, zvoní mi telefon. Andrej se bál, se mi něco stalo, a jel mi zpátky naproti. Na místě, kde jsme se rozdělili, mě ale nenašel. Byl to tedy ten svištící cyklista. Domlouváme se, že tentokrát pojedu napřed já a Andrej mě dojede. Vyšlápne si ten kopec znovu. Stoupání končí u Mukařova. Dostávám se na obzor a před sebou vidím Verneřovice. Jsou v mírném dolíku a sjíždí se do nich z celkem prudkého kopce.
Andreje zatím nevidím, pouštím se tedy dolů sám a chvílemi jedu rychlostí až 62 km/h. Na hlavní křižovatce sesedám z kola a čekám. Andrej dojíždí asi za pět minut. Nakupujeme v místním krámku pití a zeleninu. Je mi trochu zle od žaludku, jízdou do kopce jsme zvládli převýšení téměř 500 metrů. Opět se rozhodujeme, kudy pojedeme. Varianty jsou asi tři. Nakonec volíme tu nejkratší a nejméně do kopce: pokračujeme do obce Příbram (je to takřka rovinka), u kterého stojí televizní a rozhlasový vysílač Buková hora.
Padákem dolů do Děčína
Z Příbrami vede ještě jeden kopec do obce Rychnov ve výšce 610 metrů nad mořem. Rozhodujeme se jet už dolů ze středohoří k Labi. Čas se nachýlil, je půl šesté, a za dvě hodiny nám z Děčína jede poslední zamýšlený rychlík do Prahy. U výjezdu z Rychnova nás varuje dopravní značka s informací, že kopec má sklon čtrnáct stupňů. Je to neuvěřitelný „padák“. Na osmi kilometrech před Rytířov, Babětín a Přední Lhotu k Labi ztratíme na výšce 500 metrů.
Zbytek cesty už je pohodový, v podstatě rovina. Jedeme po hlavní silnici na pravém břehu Labe, do Děčína to je od odbočky z kopců deset kilometrů. Ve tři čtvrtě na sedm večer jsme dorazili na hlavní děčínské nádraží. Cesta trvala devět a čtvrt hodiny, ujeli jsme 134 kilometrů. Podél Labe by to bylo asi delší, ale nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že po rovině bychom z Prahy do Děčína dojeli rychleji. Můžu porovnávat s podobně dlouhou cestou z Prahy do Pardubic podél Labe, která byla přibližně stejně dlouhá a při dvou pokusech mi vždy trvala šest a půl hodiny.
Pokud bych před cestou věděl, co mě čeká, asi bych zvolil trošku jinou trasu z Prahy do Kralup a vzal si raději silniční nebo fitness kolo. Určitě by mi ušetřilo hodně sil. Na druhou stranu, trénink s těžším horským kolem rozhodně není k zahození. Pokud ale patříte ke svátečním cyklistům, jeďte raději podél Labe a nemusíte nutně dojet až do Děčína.
Začátek cesty: 9:30 hod., Vítězné náměstí, Praha 6 – Dejvice
Konec cesty: 18:44 hod., hlavní nádraží, Děčín
Délka: 134 kilometrů
Převýšení: 500 metrů
Foto: Wikipedia.org, Tomáš Tesař (Reflex), Libesice.cz
