V kněžském taláru jej nečekejte, nemocniční kaplan Pavel Ruml chodí v bílém jako ostatní zdravotníci. Odlišuje ho to, že v kapse nosí malé vydání Nového zákona, na kapse mosazný křížek, přes rameno má dost často pouzdro s kytarou a v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN), kde pracuje, má „svoji“ kapli. Větší, světlou místnost se strohým vybavením včetně jednoduchého dřevěného oltáře. A do telefonu místo pozdravu od něj můžete slyšet „ano, naslouchám“.
Co se dozvíte v článku
Pavel Ruml si povolání nemocničního kaplana zkusil mezi prvními. Vyplynulo to z jeho působení v roli armádního kaplana. „Patřím běžně ke zdravotníkům, nosíme stejný červený kříž na klopě, aby po nás nestříleli,“ popisuje. Právě armádní kaplani se stali předlohou pro ty nemocniční. „Jedno z prvních nemocničních míst vzniklo v roce 2006 tady v Ústřední vojenské nemocnici a já jsem, shodou šťastných okolností, na něj byl poslán. Nemocniční kaplanství jsem začal dělat ještě v uniformě,“ popisuje v rozhovoru pro Vitalia.cz Pavel Ruml.
Být nemocničním kaplanem se, dle svých slov, musel učit. Pro výkon této profese totiž nestačí jen chtít pomáhat lidem. Rozhodně je podmínkou teologické vzdělání i to, že se kaplan, který je součástí paliativního týmu, dokáže vyrovnat se smrtí. A musí umět mlčet, protože sdílení času mlčky je někdy prostě nejlepší pomoc druhému. „Což pro mě bylo těžké, protože jsem od přírody velmi ‚ukecaný‘, takže mlčet jsem se těžce učil také tady v ÚVN,“ podotýká se smíchem. Na povolání nemocničního kaplana v ÚVN není sám, působí společně s kolegou Tomášem Mlýnkem.
O rituálech a mýtech
Na přednášce jednoho z vašich kolegů jsem nedávno mimo jiné slyšela to, že nemocniční kaplan může být vnímán jako šaman, který má člověka v určité životní situaci provést nějakým úlevným rituálem. Souhlasil byste s tím?
Lze s tím částečně souhlasit, ovšem s tou poznámkou, že rituál tvoří jen malé procento naší práce. Pokud si pacient řekne o rituál, který mu mohu poskytnout, tak ho dostane. Ale s rovnicí „kaplan rovná se šaman“ nemohu souhlasit. Kaplan je profese, která souvisí s křesťanstvím, farářstvím a duchovní péčí. Šaman je termín, který může být srozumitelný pro část naší veřejnosti, ovšem je spojen s nebezpečím nedorozumění, protože šaman je „profese“, ale úplně jiné party, než jakou tvoří západokřesťanská civilizace, kam patříme my v Evropě.
Co může být tím rituálem, který nabízí nemocniční kaplan?
Nejjednodušší rituál pro mě je využití kříže: křížku na čelo, kříže nad pacientem. Je to srozumitelné a velmi úlevné gesto. Tento starokřesťanský rituál jsem začal využívat až tady v nemocnici. Jsem evangelický farář, nicméně naše církev vznikla spojením reformované a luterské tradice. Reformovaná tradice odmítá jakékoliv symboly, třeba viditelné, čili evangelíci se nekřižují, u luterských evangelíků farář naopak začíná bohoslužby křížem a může ho používat při jakýchkoliv svých úkonech.
A já jsem si až v nemocnici vzpomněl, že mám dva kořeny. Začal jsem proto používat křižování a je to naprosto super, protože někdy jste tváří v tvář pacientovi, který chce jenom rituál, tedy něco neverbalizovaného. V některých případech tento rituál pomáhá výrazně i mně. Protože jsem-li například u člověka, který není schopen komunikace, nebo je v umělém spánku, a rodina si přeje náboženský úkon, tak mám k dispozici i tento úžasný nástroj.
Nemocniční kaplan Petr Krohe z Všeobecné fakultní nemocnice napsal text, ve kterém popisuje několik mýtů spojených s vaší profesí. Patří mezi ně tyto: Nemocniční kaplan je třeba jen při posledním pomazání. Nemocniční kaplan je zakuklený farář, který lidem vnucuje víru. Když se lidé nemocničnímu kaplanovi svěří, tak je obviní z hříchu. Opravdu nic z toho neděláte?
Ne, to vůbec (směje se). Všechno to jsou nesmysly. Zakuklený farář, který získává pro víru… Já jsem začínal v armádě a šel jsem do armády, která byla postkomunistická, prodchnutá ideologií. Ideologii tenkrát pro armádu představovali politruci. Takže jedna z obav v armádě byla: „Vyženeme politruky a nastoupí faráři.“ Což znamená: „Přijde jiná ideologie a budeme tam, kde jsme byli.“ To jsme celé ošetřili tím, že jsme zaručili, že kaplan v armádě nedělá misii.
Když jsem farář na sboru, tak se to ode mě očekává. Zvěstuji Krista a získávám pro Krista. Když jsem kaplanem, nejsem farářem. Dělám prostě něco specifického a to znamená, že sloužím těm a tomu prostředí, kam jsem vyslán. Sloužím lidem. Jsou pro mě partneři, já je nejdu získávat pro víru, ale čekám na to, co oni ode mě očekávají. Když si řeknou o náboženskou stránku naší služby, tak jim mohu posloužit. Když si o ni neřeknou, tak si můžeme hovořit o životě, nemoci, či všech rozměrech života, ale Pán Bůh do toho nemusí být vůbec zapojen.
O pacientech
Jak konkrétně vypadá náplň vaší práce?
Mám sestavený žebříček, který jsem si v této roli postupně vytvářel. To první je, že kaplan slouží svojí přítomností. To je naprosto úžasná formulka popisující naši práci. Když jste ve správné chvíli na správném místě, tak prostě fungujete, pracujete, pečujete a třeba u toho nemusíte říct ani slovo. Lidem pomáhá všechno možné, co s vámi mohou prožít, a jedno z toho je, a je to velmi důležité, že v tu chvíli, kdy mají nějakou bolest, na ni nejsou sami. A můžou s námi mlčet, můžou s námi mluvit, můžou s námi brečet. A ve chvíli, kdy se nějakým způsobem podaří s nimi navázat vztah, se s kaplanem ocitnou v naprosto důvěrné, bezpečné realitě.
Jak pacienty zbavujete ostychu?
Nestydí se. Když už si o nás pacient řekne, ví, proč. Ale já si vzpomínám na zážitek z mé první rundy tady v ÚVN, tedy z roku 2006/2007, že jsem šel k pánovi a on říká: „Já od vás nic nepotřebuji, já jsem byl jenom zvědavý, co vaše profese obnáší a chtěl jsem se s vámi potkat.“ A byla z toho hodinová, přenádherná návštěva, samozřejmě také o fotbale, protože to takhle vždycky mezi chlapi musí dopadnout (smích). A bylo to senzační. Nejlepší, nejjednodušší návštěva, jaká může být. Ale většinou ti pacienti, kteří si nás žádají, přesně vědí, co hledají, co očekávají, a tak se, když už tam jsme, nerozpakují. A většinou nevadí ani to, že jsou hospitalizovaní na vícelůžkovém pokoji.
A co když si někdo řekne o něco konkrétního, materiálního, co nesouvisí s naším nitrem? Setkáváte se i s takovými přáními?
Jednou jsem sháněl cigarety. Bylo to pro paliativního pacienta, bylo to se souhlasem ošetřující lékařky. Takže jsem posloužil, koupit jsem cigára, což mi jako dávno odnaučenému kuřákovi nedělalo vůbec dobře, ale bylo to indikováno. A pak jsem tu měl nádherný příběh… Měl jsem tu kolegu faráře, který žuchnul na hlavu, ležel na neurologii. A protože nemohl chodit, říkám mu: „Tak ti aspoň donesu kafe, ne?“ A on: „Jé, to bys mně udělal radost.“ Zeptal jsem se lékařů, zda mu mohu nosit kávu, což mi odsouhlasili a jemu doporučili. Tak jsem mu denně nosil tři kafe a všichni jsme byli spokojení.
Setkáváte se s tím, že by pacienti něco chtěli, ale neřeknou si?
Ano. Je součástí mé práce je informovat, že jsou našimi vzácnými hosty a všechno zde je jim k dispozici. Jsou často traumatizovaní. Hlavně staří lidé často říkají, že nechtějí obtěžovat. Na to jim odpovídám: „Vy zde nejste od toho posuzovat, zda obtěžujete, nebo ne. Tady máte zvonek, a když něco potřebujete, tak si řekněte.“ Potkávám tu lidi z mé bývalé farnosti i dalších církví, protože Praha 6 je vlastně taková malá vesnice, žiju zde 20 let, hodně lidí znám… Tak když chce někdo z nich donést pití, donesu mu pití z naší „závodky“.
Když kaplan ťuká na dveře nemocničního pokoje, měl by mít na pacienta čas. Proto někdy mé návštěvy mohou trvat i 50 minut, říká Pavel Ruml.
V jakých situacích pacienty navštěvujete? S jakými pacienty pracujete?
Se všemi, kteří o naši službu požádají, a často i s těmi, které potkáme nějak „náhodně“. Patřím také do paliativního týmu, to znamená, že dvakrát nebo třikrát týdně chodíme a navštěvujeme pacienty na paliativních lůžkách. Ráz práce kaplana vždy zásadně určuje, v jaké nemocnici pracuje. Tady v ÚVN jsou některá špičková pracoviště, a proto máme pacienty z celé republiky, takže se s tím pacientem můžeme potkat skutečně ve všech možných situacích. Včetně toho, že odchází od nás uzdraveni, což je to nejkrásnější. Ale některým také, bohužel, poslouží služba poslední, tedy pohřební. To je realita zdravotnictví.
Pracujete také se zdravotníky a nezdravotníky z nemocnice. Může se na vás obrátit i někdo jiný?
Samozřejmě. Personálu sloužíme často. A dalším? Když jde třeba někdo na kontrolu do ambulancí, tak to už je také „náš“ pacient. Další skupinou, které pomáháme, jsou rodiny pacientů. Ti potřebují často podporu také, protože péče o nemocné doma je velmi těžká.
Na webu máte veřejně dostupný e-mail, telefonní číslo na mobil… Jak se na vás vlastně lidé nejčastěji obrací?
Když jsem loni odešel z farnosti do důchodu, tak první hmatatelný a velký rozdíl byl, že mi ubylo moc telefonátů před víkendem a přes víkend, protože život sboru vrcholí od čtvrtku do neděle. Takže teď mám po 40 letech volné víkendy, což je tedy úplně úžasné privilegium. To znamená, že drtivá většina mých klientů jsou lidé, které dostáváme v nemocnici přes žádanky. Jinak moje číslo je vyvěšeno a já ho neskrývám, takže kdo má potřebu, jak kdo chce, tak se k němu dostane. Výhodou býti kaplanem v Praze je, že síť farářů, farností, sborů a všelijakých pomáhajících profesí je tady velmi široká, takže se práce docela rozdělí.
Kde se s lidmi potkáváte?
Většinou u lůžek, protože často nemohou chodit. Ti, kteří mohou chodit a mají vycházky, tak přijdou za námi sem do přízemí budovy B, kde máme kanceláře a kapli.
Jaká je vaše výbava, když jdete za pacientem?
Mám seznam, na kterém jsou jména pacientů, za kterými jdu. A mám bibličku. Teď jsem byl se studenty v Německu a oni byli zvídaví a ptali se, co z ní lidem čtu. Říkám, 121. žalm, stále dokola. To je skvělý „nemocniční“ žalm. Jenže v něm mimo jiné stojí, že Hospodin tě bude střežit a nedopustí, aby uklouzla tvá noha. A já to někdy čtu i na ortopedii, kde lidé leží se zlomeninami. A studenti mi na to z legrace řekli, že když čtu pořád dokola jeden text, tak ať si jenom vytrhnu z Bible tu konkrétní stránku. A já: „No vidíš, to je dobrý nápad.“ Vážně, většinou mi stačí vydání Nového zákona se žalmy.
Bibli s sebou máte pokaždé?
No, jasně. Tu já si dám do kapsy, to mně nevadí. A ještě si beru mobil. A když pak zjistím, co víc by si pacient přál, tak jdu znova. Když si přeje Večeři Páně, tak jdu zpátky pro to, co k ní potřebuji, tedy chléb a víno s kalichem.
O mlčení
Když si vás jako pacient pozvu, budu za to něco platit?
Pacient ne, protože jsme službou nemocnice a platí nás ona.
Kolik schůzek za den máte?
To hodně záleží, ale je to od dvou do osmi, plus minus. Když jsem tady byl nejdřív sám, rychle jsem zjistil, že čtyři až pět návštěv za směnu je prostě maximum, co se dá přežít ve zdraví.
Kolik času na pacienta máte?
Čas kaplan musí mít. Když už ťuká na dveře, tak by neměl být ničím honěn. No, ale ne vždycky se to podaří, takže někdy prostě mám 20 minut a hlídám hodiny. Pak je to pro mě nepříjemné a snažím se, aby si toho pacient nevšiml. Ale jinak průměrná návštěva trvá tři až 50 minut a nikdy u ní dopředu nevíte, jak to dopadne.
Takto vypadá kaple v Ústřední vojenské nemocnici. Snímek je z roku 2016, kdy v ní sloužil mši kardinál Dominik Duka.
Jak často mlčíte a jak často při návštěvách mluvíte? Co děláte častěji?
No, to je na mě vtip. Protože jsem se narodil jako „ukecaný“ člověk, a tak z legrace říkám, že Pán Bůh mě na závěr kariéry ztrestal. Úspěch kaplanské nemocniční práce spočívá v tom, že kaplan hodně mlčí. Tak může pacient ze sebe dostat věci, které ho tíží. Jde tedy o to nechat pacienta rozmluvit. Někdy to samozřejmě může, má nebo musí vypadat obráceně. To znamená, že mluvím já a pacient naslouchá, protože si to tak přeje.
Jaké situace jsou pro vás nejsložitější? Je to třeba, když jste u člověka v umělém spánku nebo když umírá?
Ne, ne, tyto situace ne. Když jsem u člověka v umělém spánku nebo umírá v agónii, tak mám v drtivé většině nějakou zpětnou vazbu od rodiny. A když je to praktikující křesťan, práce je velmi smysluplná, protože opakuji rituální texty, kterými se ten člověk modlil celý život. Apoštolské vyznání víry, nějaký žalm, Otčenáš… Mám ověřeno a potvrzeno lidmi, kteří se probudili z umělého spánku, že mě slyšeli a vnímali, což je pro mě velmi povzbuzující. Nejsložitější situace pro mě jako pro nemocničního kaplana je setkávání se s lidmi, kteří mají některou z několika specifických diagnóz. Já je nebudu uvádět, ale jsou to dvě nebo tři diagnózy, u kterých už dopředu vím, že jsem absolutně bezmocný. A to je moc těžké.
Protože je ta diagnóza smrtelná?
Může být a nemusí. Jde o to, že při těch diagnózách nevím, co mám pacientům říkat. Jedna z těch diagnóz, kterou si můžeme říci a kterou má každý druhý, je deprese. Když mi někdo říká, že ráno nemůže vstát bolestí, i když fyzicky k tomu nemá žádný důvod, tak na to můj bezbřehý optimismus i veškerá křesťanská výbava nestačí. Takže jsou diagnózy, kde jsem naprosto bezmocný, protože není možné nic říci.
Pracujete i s dětmi?
Na farnosti jsem s nimi pracoval, ale v ÚVN děti nemáme, takže jako s pacienty ne. Obdivuji proto kolegy v Motole, kteří chodí i na dětská oddělení. Myslím si, že v některých ohledech to musí být velmi psychicky náročné.
Musí být nemocniční kaplan laskavý člověk?
Měl by být laskavý. K sobě a ke druhým. Je to poznat. To prostě „neočuráte“. Jak má Sváťa Karásek krásnou písničku: „Když farář ztratí stud a má srdce ledové, tak hned se nepozná, dál vede řeči medové, ne, on neztratí tu přízeň lidí a jen v nebi si říkaj, že se ten chlap nestydí“. Ta je přenádherná, to je memento pro všechny.
Zmiňoval jste, že jedno z hezkých setkání se točilo kolem fotbalu. Pomáhá, když má nemocniční kaplan všeobecný přehled a koníčky?
Určitě, protože je to základ dobrého rozhovoru s pacientem. Mně velmi pomáhá například jen to, že se zeptám, odkud lidé jsou. Chci znát lokalitu. A pak třeba zjistím, že sám mám zážitky z tohoto místa. A když pacientům vyprávím o místě, které je jejich domovem, tak se rozzáří a mluví rádi a hodně. Dalším tématem je jejich povolání. To je samozřejmě veliká brána do světa pacienta, protože v práci jsme víc než doma, a to celý život.
O vlastním životě
Jak jste se ke kaplanství v nemocnici dostal?
Byl jsem jeden z prvních armádních kaplanů. Měli jsme pár pracovních míst a zkoušeli jsme, jak se služba bude dařit. Rozvíjela se dobře a vznikala nová a nová pracovní místa. A z toho se jedno logicky nabízelo. Kaplan totiž běžně v armádě patří ke zdravotníkům, nosíme stejný červený kříž na klopě, aby po nás nestříleli. A z toho vyplynulo, že první nemocniční místo vzniklo v ÚVN, která patří pod Ministerstvo obrany, a shodou šťastných okolností jsem na něj byl poslán já. Tím pádem jsem ještě v uniformě začal současně dělat nemocniční kaplanství.
Takto jsem se dostal do nemocnice, ale nebyl to můj první vstup do zdravotnictví. Jednak jsem vyrůstal v rodině, kde starší sestra byla zdravotní sestrou, takže všechno, co probírali ve škole, si zkoušela doma na mně. Od dětství jsem proto měl obvazy, fáče a já nevím co všechno. A potom jsem jako voják základní vojenské služby odsloužil celé dva roky v Topoľčanech na ošetřovně.
Medicínská stránka věci tam byla na docela slušné úrovni a já jsem se tam mohl dívat pod ruce lékařům víceméně jako zdravotní sestra. Za bolševiků tam výchova ke zdravotnictví byla prostě vojensky a praxí docela stručná. Takže jsem při příchodu do ÚVN měl za sebou dva roky velmi dobré zdravotnické praxe. Nicméně po příchodu do nemocnice na nové místo jsme si museli všichni zvykat na sebe navzájem. Nemocnice mou roli vůbec neznala. Sem chodil pan farář dělat mše, někde támhle za rohem, nikoho nezajímal, k pacientům chodil pouze ke svým a žádné velké pouto s nemocnicí neměl. Pouze kapli, kterou nám tady určili.
Po mém příchodu jsme začali společně s nemocnicí tu službu rozvíjet. A měl jsem velikou výhodu, což mi všichni ostatní kaplani v celé ČR mohou závidět, že v době, kdy jsem sem přišel, což bylo v roce 2006, byli jsme mezinárodně akreditované pracoviště, akreditované americkou agenturou JCI (Joint Commission International, pozn. red.), a to znamenalo, že součástí kvalitní a poskytované zdravotní péče je i kaplan. Náš management byl v Americe na praxi a tam viděl, že je přirozenou součástí pacientské volby. Mé začátky byly v tomto ohledu snazší. Byla to i tak velká práce, ale s podporou řady lidí to bylo mnohem jednodušší, než je to někde jinde ještě nyní. V některých zdravotnických zařízeních jsou i dnes po 16 letech kaplani úplně na nule a musí přesvědčovat i akreditovaná pracoviště, že je jejich služby třeba.
Čím to je?
Protože jsme postbolševická a postmaterialistická konzumní společnost. A zdravotnictví objevilo tisíce let starou pravdu, že každý člověk má spirituální vrstvu a naše postmaterialistické zdravotnictví to začalo znovu takto vyučovat, ale vůbec se nestará, jak o tuto vrstvu pečovat. A když tedy říkáme, že jeden z těch odborníků, kteří by to měli dělat, je farář, je kaplan, tak narážíme stále na to, že i když máme zdravotnická zařízení akreditovaná a nabízejí spirituální péči, mají faráře pouze na telefonu někde na faře, a když je nejhůř, tak mu zavolají a on doběhne. To je úplně popření celého principu nemocničního kaplanství, protože kaplan má být součástí týmu, nikoli externista.
Takto vypadá oltář v nemocniční kapli. Je strohý stejně jako kaple sama. Jde o větší, světlou místnost, kterou zdobí jen vitráž v podobě modrého kříže.
Prošel jste si zkušeností při ošetřovatelství v nemocnici, armádou… Takže se asi nebojíte krve, tělních tekutin a smrti? Je to předpoklad pro to, aby někdo mohl být nemocničním kaplanem?
K tomu mám krásný citát z prezentace jednoho kolegy. Jde o citát anglikánského biskupa z roku 1966, který řekl, že sloužit nemocným a umírajícím může člověk pouze tehdy, když sám je smířen se svojí smrtelností. Když ji přijme. Tak jsem začal jednou pátrat, proč mi nic z toho, na co se ptáte, nevadí. Zjistil jsem, a s humorem o tom vždy vyprávím, že jsem byl smířen se svojí smrtelností, když mi bylo asi pět roků.
Na ledě při bruslení mě pokousal pes, jeli jsme na pohotovost do Jihlavy. Byl jsem v červených trenýrkách, které se tenkrát nosily, z těch trenýrek mi trčely hubené nohy, na nich jsem to měl dole pokousané… A nade mnou stál dvoumetrový, dvoumetrákový pan doktor a říkal mamince: „Musíme zjistit, jestli pes byl očkován. Pokud nebyl očkován, musíme dovézt vakcínu. Vakcína je ovšem v Bratislavě a je sníh a mlha, takže helikoptéra stejně nebude moci přiletět, takže chlapec bude muset zemřít.“ A nade mnou stál on, vousáč, plačící maminka a mně se v těch trenkách takto klepaly nohy…
A pak mám další vzpomínku, že jsme jeli autobusem domů a já ho celý bavil, protože pro dítě je taková věta i situace něco, co sice vnímá jako ne úplně samozřejmé, ale za chvíli o tom neví, protože život jde dál. Vždycky mě bavilo pozorovat, jak si medicína léta lámala hlavu, jak pacientovi sdělit nepříjemnou diagnózu nebo nepříjemnou prognózu. Přitom pan doktor v Jihlavě na pohotovosti v roce 1960 se s tím vůbec nemazal.
Tato legrační historka mi připomíná moje zcela vážné úvahy o tom, zda lékaři mají právo pacientovi vzít veškerou naději…
Je to jejich strana profese a pohledu na člověka. Když jsem tady před lety začínal, tak jsem lékařům říkal otevřeně: „Mě na vás štve, že vy vždycky máte v kapse prognózu, a ještě víc, že se v 99 procentech trefíte.“ S tím se dá těžko smiřovat. Také s tím, že lidi od nás čekají nějakou naději, ale já ji nemohu probouzet, pokud by byla falešná. Ale všichni víme, že vždycky v koutku nějaká šance je. Ne pro všechny, ale v řadě případů ještě nějaká šance je.
Znám několik příběhů vojáků, kteří byli těžce zranění, v podstatě odsouzení ke smrti, a nakonec navzdory vyřčené prognóze prožili dalších několik let velmi kvalitního života. A ostatně já jsem se o té naději sám přesvědčil minulý rok, kdy mi lékaři řekli, že mám rakovinu plic a zbývalo mi několik měsíců života. Prošel jsem rychle za sebou řadou vyšetření a až to poslední, bronchoskopie, tuto diagnózu vyvrátila. Takže měsíc jsem žil s tím, že to tu vlastně uklízím. A bylo to v době, kdy jsem vyklízel kvůli odchodu do penze faru, kalendář jsem měl naprosto plný, dělal jsem krásnou práci a vůbec nic mi nebylo, cítil jsem se skvěle. Přesto jsem slyšel verdikt a prognózu.
Jak jste prožíval, že jste sám v roli pacienta?
Asi i díky mé profesi a tomu, že jsem žil naprosto hektický život a nic mně nebylo, tak jsem to neměl čas nějak žít. Ani jsem se nelekl, ani jsem nebrečel. Když jsme se společně s lékaři dívali na diagnózu a prognózu, nebyl ve mně stín strachu ani emocí, ničeho. Nebylo to tím, že jsem cynik, ale skutečně tím, že jsem se cítil zdravý. Ta opravdová hrůza začala až v další fázi, když lékaři zjistili, že můj „kašílek“ přece bude potřebovat terapii.
Skvělá paní doktorka mi řekla, že nemoc je léčitelná a vyléčitelná, dala mi nějaké léky a se mnou se začaly dít hrozné věci. Byl jsem lékově, farmaceuticky, nedotčená půda a najednou jsem na vlastní kůži prožíval hrůzu chemie, léčby a všech jejích vedlejších účinků, které k tomu patří. Ten lék měl v příbalovém letáčku 10 vedlejších účinků a já jich měl 25. Všechny jsem měl, co tam byly. A léčba pro mě byla úplné peklo. Stal jsem se jiným člověkem a ještě jsem měl to privilegium, že jsem to pozoroval a reflektoval.
Říkáte, že vy sám jste se smrtí smířený, ale jste smířený i se smrtí jiných, třeba i blízkých?
Někdy ne. Nejsme roboti, takže samozřejmě, že příběhy pacientů prožívám. Všichni strašně profesionálně říkáme: „Já si domů práci nenosím.“ Ale minimálně u nemocničních kaplanů to je blbost. Protože někdy brečíte nad někým, koho vám je lidsky líto. Jsem člověk taky z masa a kostí, soucítím. A to mám ještě mnohem jednodušší, než to má zdravotnický personál, protože ti jsou našim klientům ještě mnohem a jinak blíž. Při péči o lidi, kteří jsou u nás dlouhodobě hospitalizovaní, to prostě nejde jinak, než že navážete osobní vztah. A pak když ten člověk umře, brečíme všichni, protože to byl jeden z nás.
A dokážete v takové situaci těm zdravotníkům pomoci, když se dotýká i vás samotného?
Vše se děje v čase. Nejdříve slyšíte tu zprávu nebo jste u umírajícího člověka, jste toho přímo aktérem, svědkem, a pak se to rozkládá v čase a v něm každý z nás nějakým způsobem tuto realitu zpracovává. A součástí toho může být třeba po dohodě bohoslužba tady u nás v kapli, určená pro spolubydlící a personál nemocnice, na které se se zemřelým definitivně, rituálně, rozloučíme.
O kaplanství
Máte dvě profesní sdružení. Kolik je vlastně v Česku nemocničních kaplanů?
Dohromady nás je asi 200, 230.
Je to málo, nebo hodně?
Málo, protože bychom si výhledově přáli, aby se zdravotnická zařízení začala o spirituální rovinu svých klientů starat opravu systematicky. Problém je, že existují dohody mezi státem a církvemi o duchovní péči ve zdravotnictví, že dohody jsou podepsané také ministrem zdravotnictví. Ministr zdravotnictví něco doporučí a předá svému zdravotnickému světu, ale část jeho světa to odmítne, protože je ministerstvem řízena pouze nepřímo. Takže se ohradí, že mít kaplana je jen ministrovo doporučení a oni se jím řídit nemusí a nebudou.
A s tím se setkáváte?
Bohužel. My bychom si v našich asociacích například přáli, aby bylo uzákoněno, že k určitému počtu nemocničních lůžek patří automaticky kaplan. Směřujeme k tomu své úsilí a vedeme k tomu i ty, kteří nás do té služby vysílají, to znamená církve. Změna „kultury“ by byla starostí pro stát, ale naší starostí zase je, abychom měli dostatek kvalitních lidí, kteří tu práci budou moci dělat.
A to také není jednoduché, protože občas se naše kaplanské služby stávají útočištěm pro lidi, kteří si sami se sebou nevědí rady a myslí si, že se „spasí“ jenom tím, že budou pomáhat. Vede je sice ušlechtilý záměr, ale na to dělat nemocničního kaplana jen toto nestačí. Je třeba mimo jiné splňovat kritéria pro odbornost naší práce. Musí mít teologickou fakultu, musí mít praxi, kurz nemocničních kaplanů a pověření církve. A některý kaplan si sežene místo, aniž by to splňoval, a myslí si, že když je zbožný a dobrý věřící, je také tím pádem „schopen služby“, přitom jen „vede řeči medové“. A právě toto může být pro pacienta i naši profesi nebezpečné.
Mgr. Pavel Ruml
Předseda Asociace nemocničních kaplanů a farář Českobratrské církve evangelické se sedmnáctiletou praxí v armádě, včetně účasti ve třech zahraničních misích v roli vojenského kaplana. Díky armádě se dostal k profesi nemocničního kaplana, kterou vykonává v Ústřední vojenské nemocnici v Praze s přestávkami od roku 2006.
