Obezita se u nás i v celém vyspělém světě stala vážným problémem. Za nejvíce alarmující se považuje stav dětí. Právem se poukazuje na nesprávnou životosprávu spojenou s nezdravými stravovacími návyky. Příčiny, proč se lidé přejídají, ale často bývají mnohem hlubší. Podíváme se na některé z těchto důvodů pohledem psychoterapie a psychosomatiky.
Tlustý je hnusný
Obézní lidé jsou terčem posměchu
Otylost představuje těžké onemocnění, které s sebou přináší nemoci jako vysoký krevní tlak, cukrovku, zácpu apod. a může zatížit a zkrátit život člověka. Neméně zatěžující jsou ale též duševní újmy spojené s nadváhou: v našem světě si tlustý připadá hnusný a opovržený. Děti se stávají terčem posměšků, nejsou schopny při hře držet krok se svými kamarády atd.
Podle jednoho výzkumu se deprese u dětí často pojí s obezitou. Je však otázkou, co čemu předchází. Obezita přináší velké sociální stigma a může přispět k depresi tím, že negativně ovlivní sebeúctu, obraz vlastního těla i vztahy s vrstevníky. Ale platí to i naopak: deprese může přispět k obezitě, pokud dítěti chybí energie ke cvičení nebo ho znehybňuje stres. Jiná americká studie zase odhalila, že obézní dětí mají 5,5krát vyšší pravděpodobnost, že kvalita jejich života bude narušena.
Přečtěte si: Budeme národem tlusťochů? Vypadá to tak
Obézní člověk se dostane do začarovaného kruhu
V důsledku společenského posuzování obezity pociťují otylí lidé často znehodnocení vlastní osoby, což jim ke změně stravovacích návyků nijak nepomůže. Další brzda se nachází v sebeklamu ve vztahu k množství jídla. Pacienti s nadváhou mají potíže otevřeně přiznat, kolik jídla přijímají.
Otylí často vykazují deficity v mezilidských vztazích. Bývají sociálně nezkušení, disponují omezenou schopností snášet napětí a již při malých neúspěších se stáhnou do sebe. Vedle netrpělivosti, přecitlivělosti a výrazného postoje přijímání se podařilo dosud zjistit charakterové rysy jako nedůvěru, strach, závist a žárlivost, které odstup od bližních dále zvyšují. Většinou se tyto vlastnosti stanou obětí potlačení a viditelnými zůstává výlučně zabývání se výživou, dietami a kontrolou hmotnosti.
Fixací na potravu a sladkosti se člověk dostane do začarovaného kruhu: Čím pevněji se rozhodne pro dietu, tím neodolatelnější se pro něj stávají potrava a sladkosti, jako by měly magickou moc, které se nemocný není schopen bránit.
Hlad po životě řeší potravou
Obézní se vrstvou tuku brání před okolním světem
Obezita tedy může být výrazem nežitého života, života chudého na vztahy, zážitky, radosti, naplnění. Je možné ji vnímat jako žádostivost po žití, jako touhu po větší váze v životě, která je provázena poškozením pocitu vlastní hodnoty.
Příjem potravy jako závislost je jednou z mála neřestí, které měšťácká společnost akceptuje. Proto nejisté charaktery přesunují celý svůj hlad po životě do potravy, která zastupuje jiné životní potřeby. Závislost na jídle se stává pomocným prostředkem proti strachu. Vrstvy tuku slouží jako ochranná hradba proti vlivům a obávaným útokům zvenčí, na druhé straně jako překážka na cestě k bližním.
Velké tělo jako obrana před světem
Přejídání a nadváha se na rozdíl od anorexie a bulimie běžně nevnímají jako následek vývojového deficitu v raném dětství nebo dospívání. „Deficitem“ se míní něco, co se vyvíjejícímu se dítěti ze strany rodičů nebo pečovatelů nedostalo. V rozporu s obecným míněním ale lze tento deficit i sexuální zneužívání vystopovat také v případech dlouhodobého přejídání a nadváhy.
Psychoterapeutka Kathy Leach ze své klinické zkušenosti zjistila, že udržování nadváhy a přejídání znamenají podvědomé rozhodnutí přežít. Pacient zastává nevědomý názor, že nebude-li se přejídat a nezůstane-li obézní, nepřežije. Učiní tedy „obranné rozhodnutí“, v určitém stádiu dospěje k názoru, že nejlepším způsobem, jak se vyrovnat se světem, je přejídat se nebo si vytvořit velký rozměr těla.
Osvobození z tukového vězení je obtížné
Žádné univerzální řešení v léčbě obezity dosud neexistuje, neúčinné bývají často dietní plány i léčebné hubnutí. To naznačuje, že u obezity většinou nejde ani o organickou chorobu, ani o nevyhnutelný osud, nýbrž o hluboko sahající poruchu, o neurózu. Avšak ani psychoterapie neslibuje žádné zázraky, neboť proces osvobození pacienta z jeho tukového vězení je obtížný a dlouhodobý.
Naději na úspěch snižuje i fakt, že pacienti trpící obezitou jsou zvyklí vyhýbat se komplikovaným situacím a námaze. Pacient, který hubne a učí se nové životní kroky, se vystavuje existenciálním strachům a nově vzniklé konfrontace má tendenci řešit – novým přejídáním.
Přečtěte si: Sedm kroků k vítězství nad špatnými návyky
Důležité je vlastní rozhodnutí
„Mým cílem je přivést pacienta k tomu, aby porozuměl, proč potřebuje jídlo nebo nadváhu, a aby se těmito důvody zabýval,“ říká Kathy Leach. Pacient by měl dospět k rozhodnutí, že se zbaví své nadváhy, a tato volba má vycházet z poznání, proč se k tomu, aby se vypořádal se světem, potřebuje přejídat nebo „být velký“. Pokud pacient navštěvuje odtučňovací kúry v reakci na své pocity viny nebo znechucení nebo kulturní požadavky, které říkají, že by měl ztratit váhu, nečiní opravdovou volbu.
„Pacient je schopen lépe reagovat na své vlastní potřeby než na přizpůsobování se něčím požadavkům nebo sebeomezování. Změní se z osoby, která je zavržená, znevážená a ignorovaná v člověka, který se za sebe postaví, získá si úctu a oprávněnou pozornost, a který dospěl k rozhodnutí, že problém nespočívá ve váze,“ vysvětluje psychoterapeutka. Uzdravení pacienti rozšířili svůj životní styl, aby zahrnoval chození do tělocvičny, plavání, tanec či další sociální aktivity. A najednou zjistili, že přijímají sami sebe a bere je i jejich okolí, aniž by museli shazovat váhu. Někteří dospěli k názoru, že jsou v pořádku takoví, jací jsou, a rozhodli se, že takoví zůstanou. Jiní se rozhodnou, že váhu ztratí, protože to je přesně tím, co pro sebe chtějí.
Použité zdroje:
Gerhard Hanzer: Psychosomatika
Kathy Leach: The Overweight Patient: A Psychological Approach to Understanding and Working with Obesity
www.psychologytoday.com
