„Dítě nemá vyrůstat ve sterilním prostředí, kde se my rodiče snažíme být stále nad věcí a stále v klidu. Ono to stejně někde vybublá, stejně to nezvládneme a o to překvapivější pak pro dítě je, že se najednou objevila nějaká emoce a ono tomu nerozumí,“ říká Šárka Miková v podcastu portálu Vitalia.cz 120 na 80.
Celý podcast si můžete poslechnout zde:
Emoce k životu patří
Děti podle ní potřebují zažívat, že emoce jsou přirozenou součástí našeho života a že je v pořádku čas od času proste „bouchnout“. „Je přirozené emoce projevovat, ale je otázka, co děláme předtím a co potom,“ pokračuje Miková.
Rodiče by proto měli mít s dítětem vytvořený vztah, který je dlouhodobě přijímající. Tedy takový, kdy dítě ví, že ho rodič bere přesně takové, jaké je, a naplňuje jeho potřeby. Pak, když už takzvaně dokape poslední kapka a my vyletíme, mělo by být normální si vysvětlit, proč se to stalo.
Na tom, jestli a jak často člověk vybuchne, se podle psycholožky nejvíc podílí to, zda žije v chronickém stresu. A to většina maminek žije.
První pomoc před výbuchem: počítání i vnímání detailů
Když už cítíme, že máme všeho dost a brzo bouchneme, začne se naše tělo připravovat na jednu ze tří reakcí: na útok, útěk, nebo zamrznutí. Tím, jak člověk dospívá, se naučí svou reakci korigovat a zklidnit se.
Kde si pustit podcast 120 na 80
V podcastu 120 na 80 důkladně rozebíráme zdraví i zdravotnictví zejména z pohledu pacienta. Přinášíme rady a tipy, jak si zlepšit kondici, co dělat pro svou psychiku nebo jak si díky prevenci a péči o vlastní tělo prodloužit život.
Podcast si můžete „naladit“ na obvyklých podcastových platformách Apple Podcasts, Spotify, Google Podcasts a dalších.
„Někomu funguje to, že začne vnímat, co se děje kolem něj. Říká se tomu ,napojit se na přítomnost‘ a začít si všímat detailů kolem sebe. To nás může trošku přepnout na vnější svět a na to, abychom získali čas a chemie v mozku se začala proměňovat. Aby se kortizol a adrenalin začaly potlačovat nebo jejich dávka snižovat. Někomu ale spíš pomáhá, že na to jde skrz napojení se do sebe. To znamená naopak se odpojit od vnějšího světa, zdroje stresu a víc pracovat se svým dechem. A nejen nádech, výdech, ale zkusit se pomalu nadechovat, chvilinku zastavit dech a vydechovat a při tom si počítat, protože tím zase zapojujeme mozek jiným způsobem. Třeba počítat do sedmi, do osmi, pomalý nádech, pak chvilku zadržet dech a pak zase vydechovat,“ radí Miková.
Co když emoce skolí dítě?
A co když vybuchne dítě? Těžko budete po čtyřletém potomkovi uprostřed období vzdoru chtít, aby napočítalo do deseti a u toho zhluboka dýchalo. Babičky by ho nejspíš poslaly za dveře se uklidnit, ale to je podle psycholožky cestou do pekel kvůli následné narušené sebehodnotě. „To, co dítě potřebuje, je vědět, že ho přijímáme i s tou silnou emocí. Je těžké zůstat klidný, ale my dítě nesmíme odmítat,“ říká a pokračuje:
„V tu chvíli určitě nemáme na dítě pokřikovat přes pokoj. Máme k němu přijít blíž, být ideálně klidní, snažit se buď navázat oční kontakt, anebo ho aspoň třeba jemně chytit, ale ne s ním zatřást, a říct mu: Tebe to teď hrozně naštvalo, viď, je to fakt blbé. A klidně i říct: Já vím, že já jsem tě teď naštvala, že jsem ti to nedovolila, já to fakt vím… A nechat to chvilinku být, dát dítěti šanci, aby zareagovalo.“
Už jen tím, že dítě uvidí, že mu jeho máma rozumí, se může uklidnit a své pocity zpracovat.
Další rady psycholožky Šárky Mikové si poslechněte v podcastu 120 na 80. Řeč byla i o nastavování hranic nebo o teorii typů, jíž je Miková autorkou.
