Cílem brožury s názvem Průvodce právy pacientů je dle autorů pomoci lépe se zorientovat v systému zdravotní péče
. Patří tedy mezi další aktivity (některé vyvinuly i třeba Česká stomatologická komora či Ministerstvo zdravotnictví), jež vedou k tomu, že v českém zdravotnictví ubývá bezradných pacientů. Nebo aspoň těch, kteří tápají, co si k nim zdravotníci ještě mohou dovolit a co už ne.
Co se dozvíte v článku
Padesátistránkovou publikaci vydal Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Dostupná je bezplatně a online tady. Jejími autory jsou Tomáš Doležal, Adam Doležal, Ivo Smrž a David Černý. Na práva pacientů nahlíží nejen optikou zákonů, ale také etických principů.
Vnitřní směrnice nestojí nad zákony
Ne že by bylo třeba stavět se vždy lékařům do opozice. Ostatně, kdo by se před ošetřením chtěl s někým v bílém plášti pohádat… S ohledem na množící se poplatky a v minulosti také třeba případy, kdy hospitalizované děti u sebe nemohly mít ani jednoho z rodičů, se může vyplatit znát svá práva. Jejich vymáhání v čekárně je sice v praxi někdy nemožné, slušně se ohradit ale někdy může znamenat zvrat v komunikaci či jednání lékaře nebo zdravotní sestry. Publikace ovšem pacientům připomíná také povinnosti. Těch je ovšem početně méně než práv.
Předně je potřeba obecně konstatovat, že zákony a vyhlášky stojí nad cedulkami v čekárnách a vnitřními řády nemocnic, byť sám zákon předpokládá, že pacient může být na svých právech krácen a některé cedule jdou ruku v ruce s legislativou. A také to, že pokud pacient nedodrží provozní řád, nemocnice mu může v některých případech odepřít péči.
Jak ovšem nedávno v rozhovoru pro Vitalia.cz popsala advokátka Barbora Steinlauf, zdravotnická zařízení si do vnitřních řádů dávají spoustu pokynů jdoucích nad rámec nějakého rozumného omezení nutných pro realizaci práva pacientů
. A to je samozřejmě trend jdoucí špatným směrem. Jak připomínají autoři publikace, platí, že vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacienta nad míru, která je nezbytně nutná pro řádný chod zdravotnického zařízení a respektování práv ostatních pacientů
.
Pokud tedy zdravotnické zařízení chce vybírat třeba smluvní pokutu za to, že objednaný pacient nedorazil a předem se neomluvil, může, ale nestačí k tomu pouhé písemné oznámení na nástěnce v čekárně. Ideální je informovaný souhlas se sankcí, podepsaný pacientem.
Ke specialistovi bez žádanky
Publikace připomíná také jeden základní fakt: Tuzemská medicína, až na výjimky, nezná (na rozdíl třeba od školství) spádovost. V praxi se však můžeme například při objednávání do specializované ambulance s dotazem na bydliště setkat; odmítnout přijetí pacienta z tohoto důvodu je nicméně protizákonné a spojené pro poskytovatele se sankcí až do výše řádově stovek tisíc korun,
uvádí autoři.
Je to důležitá informace například proto, že mezi klinikami se velmi liší třeba čekací lhůty na totální endoprotézu kolene či kyčle. Nechat se odoperovat dále od bydliště tak může znamenat dřívější operaci, a tedy i měsíce navíc bez bolestí. Liší se také lhůty pro vyšetření na CT nebo magnetické rezonanci. V případě, že lékař má podezření na závažnou chorobu, může velmi záležet na tom, zda popsaný snímek budete mít k dispozici za týden, nebo za čtyři měsíce od doby, kdy vyšetření doporučil.
Další důležitou informací je, že pro návštěvu ambulantního specialisty (tedy třeba neurologa, ortopeda, oftalmologa, kardiologa, urologa či gynekologa) nemusíte mít žádanku. Pokud by poskytovatel odmítl přijmout do péče pacienta pouze s odkazem na absenci žádanky, dopouští se protiprávního jednání,
podotýká brožura. Tato situace neplatí vždy. Jen těžko vám někdo provede třeba některá vyšetření bez toho, aniž byste je potřebovali a některý ze specialistů o ně žádal.
Mezi další bazální pravidla, která jsou ovšem zmíněna jen okrajově, patří právo pacienta na druhý názor. Tedy to, že diagnózu a terapii diskutuje u jiného než ošetřujícího lékaře a tuto péči pojišťovna pacientovi uhradí.
Pacient si vybírá, lékař moc ne
Podmínky jsou takto nastavené, aby pacient měl svobodnou volbu si vybrat, komu se svěří do péče. Tato volba je omezena jen výjimečně, třeba při převozu pacienta v akutním stavu záchrankou nebo na záchytku.
Ale pozor, možnost volby neznamená, že si pacient třeba v nemocnici bude diktovat, jaký lékař konkrétně jej bude léčit. Nebo který porodník mu přivede na svět dítě. Svobodná volba poskytovatele neznamená právo zvolit si konkrétního ošetřujícího lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka,
upozorňuje publikace Průvodce právy pacientů.
Na rozdíl od pacienta má lékař možnost výběru značně omezenou. Nemůže svévolně odmítnou přijmou zájemce do péče. K tomu musí mít pouze důvody vyjmenované zákonem. Ty jsou tyto:
- Při překročení únosného pracovního zatížení, tedy riziku snížení kvality a bezpečnosti pro již přijaté pacienty;
- z provozních důvodů, kvůli personálnímu zabezpečení nebo technickému a věcnému vybavení (např. pacientův zdravotní stav vyžaduje vyšetření pomocí magnetické rezonance a zvolený poskytovatel jí nedisponuje, hmotnost pacienta přesahuje nosnost křesla či lůžka apod.);
- pacient není pojištěncem zdravotní pojišťovny, s níž má poskytovatel uzavřenou smlouvu (jinými slovy, „nesmluvní“ poskytovatelé nemají povinnost pacienty přijmout);
- v případě, že by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala výkon návštěvní služby (platí pouze u praktických lékařů).
Zdroj: Průvodce právy pacienta, AV ČR
Brožura také připomíná, že pokud poskytovatel odmítne přijmout pacienta do péče, je povinen mu vydat písemnou zprávu, ve které je uveden důvod odmítnutí
. Právě s ní se pak může odmítnutý obrátit na svoji zdravotní pojišťovnu.
A jak je to s ukončením péče o pacienta? Zatímco pacient má v tomto případě dost volnou ruku včetně možnosti podepsat reverz, lékaři léčbu nesmí ukončit svévolně. Tedy třeba jen na základě ztráty důvěry nebo proto, že pacient odmítl uhradit jím požadovanou platbu. Vyřadit pacienta z kartotéky může lékař jen z těchto důvodů:
- Při předání pacienta do péče jiného poskytovatele (se souhlasem pacienta);
- pominou-li důvody pro poskytování péče, například pokud se pacient uzdraví (tyto důvody však neplatí pro registrující poskytovatele – praktické lékaře, stomatology a gynekology);
- pokud pacient vysloví nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb;
- pokud pacient úmyslně a soustavně nedodržuje individuální léčebný postup;
- pokud se neřídí vnitřním řádem zdravotnického zařízení,
- pokud přestane poskytovat součinnost nezbytnou pro další léčbu.
Zdroj: Průvodce právy pacienta, AV ČR
Ani výše uvedené překážky na straně pacienta ale nemohou vést k neposkytnutí neodkladné péče nebo péče při porodu.
Na CT do tří týdnů nebo MR do pěti
Brožura připomíná, že za zajištění zdravotní péče jsou odpovědné zdravotní pojišťovny. Mají zákonem a nařízením uloženy místní a časovou dostupnost péče. Někdy je dána dojezdovou vzdáleností, u plánované péče pak lhůtou, kdy se pacient na vyšetření musí dostat.
Např. dojezdová doba k zubnímu lékaři činí maximálně 35 minut, ke kardiologovi 60 minut a na magnetickou rezonanci 120 minut.
Na náhradu kyčle či kolene nesmí pacient čekat více než 52 týdnů, na artroskopii 8 týdnů, stejná lhůta je pro angiografii nekoronárních tepen. Na CT by se měl pacient dostat dle nařízení do tří týdnů, na MR do pěti týdnů a na mamografii do šesti týdnů. U roztroušené sklerózy má být indikovaným pacientům biologická léčba zahájena do čtyř týdnů. Ve všech příkladech jde o nejzazší lhůtu. Ta začíná běžet indikací vyšetření či výkonu a zapsáním potřeby vyšetření či operace do zdravotnické dokumentace pacienta.
O tom, že existují lhůty, je dobré vědět, protože v praxi někdy nejsou dodržovány. V takovém případě pacient může žádat nápravu u jeho zdravotní pojišťovny. Neznamená to ale, že pojišťovna je povinna pacientovi zajistit lhůtu v jím vybraném zařízení. Naopak. Může mu určit, na které konkrétně se má obracet, aby dostupnost byla dodržena.
Obálka brožury vydané Ústavem státu a práva Akademie věd ČR
Rodič není u dítěte návštěva
Jednu stručnější kapitolu věnují autoři právu dítěte na nepřetržitý doprovod. Zdůrazňují, že v tomto případě rodiče či opatrovníci, pěstouni apod. nejsou chápány jako návštěva, ale jako ti, kteří mají právo na pobyt s dítětem v nemocnici.
Zároveň ale připomínají, že požadavky rodičů na non-stop dohled nad dítětem mají v nemocnici své limity, protože taková přítomnost nemůže omezovat ani poskytování zdravotní péče, ani jiné pacienty, takže ji může upravit vnitřní řád nemocnice.
Podle autorů míru tohoto práva zákony nevystihují a je až na soudech, jak ji určí v konkrétních případech. Nicméně Ministerstvo zdravotnictví tuto tematiku upravilo metodickým pokynem. Stalo se tak po množících se sporech mezi rodiči a zdravotníky. A také po covidu, kdy některé nemocnice rodiče vykazovali s tím, že je u nich zákaz návštěv.
Kdy je převoz bezplatný
Brožura vyjmenovává stavy, které opravňují k přivolání sanitky. Jde o situace, kdy je nutné jednat rychle, aby nedošlo k zásadnímu zhoršení zdraví, trvalým následkům či smrti. Tedy třeba k náhle vzniklému onemocnění, úraze, náhle vzniklé intenzivní bolesti nebo změnám chování a jednání.
Kromě nich mají někteří pacienti (onkologičtí, imobilní, chronicky nemocní nebo dialyzovaní) nárok na přepravu hrazenou ze zdravotního pojištění, a to buď sanitkou, nebo vlastní dopravou (autem, taxíkem apod.), které ovšem nesmí řídit sám pacient. Osobní dopravu schvaluje lékař. Pokud doporučí také doprovod, má cestu hrazenou i on.
Úhrada se ale vztahuje jen na cestu do nejbližšího zdravotnického zařízení, jež dokáže poskytnout požadovanou péči. Jde tedy o jednu z výjimek, kdy si zařízení nevybírá pacient.
Výjimečná úhrada
Z hlediska otázek, co ve zdravotnictví platit a co nikoliv, je brožura spíše stručnější. Zmiňuje devadesátikorunový poplatek za pohotovost, jiné poplatky ne. Je to logické, protože jiné poplatky zákon jmenovitě nezná, byť v praxi existují a některé jsou legální. Autoři ale připomínají další základní pravidlo medicíny, a to, že poskytovatel péče nesmí od pacienta vybrat peníze za něco, co mu již hradí zdravotní pojišťovna.
V jedné kapitole také připomínají, že v legislativě existuje výjimka, prostřednictvím které lze nakonec z veřejných peněz platit i to, co v tuzemsku běžně hrazené není. Tato výjimka se do povědomí lékařů a pacientů dostala jako § 16 Zákona o veřejném zdravotním pojištění.
Jedná se o případy, které se vyznačují svojí výjimečností, a poskytnutí nehrazených zdravotních služeb je jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. (…) Současně však Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že mimořádná úhrada nesmí sloužit k prolomení principů systému veřejného zdravotního pojištění,
vysvětluje příručka pro pacienty.
V případě použití této mimořádné možnosti musí lékař podat žádost na zdravotní pojišťovnu pacienta. Ta ji posuzuje. Pokud jde ale o neodkladnou péči (zamezuje vážnému ohrožení zdraví, trvalým následkům či smrti), může lékař schvalovací proces přeskočit. Péči ale dostane zaplacenu i tak jen tehdy, když budou naplněny podmínky zákona.
O § 16 se často hovoří např. při nasazení unikátní a velmi drahé terapie na onemocnění, na která třeba zatím žádný lék neexistuje (tedy aspoň ne cílící přímo na příčinu nemoci). Ještě více pak je o něm slyšet, když zdravotní pojišťovna žádosti nevyhoví a pacient je odkázaný třeba na veřejnou sbírku.
Znáte dobře práva pacienta?
Co dále v brožuře najdete
Jak je to s vedením dokumentace – dozvíte se např., že pokud pacient poskytovatele péče požádá o výpis nebo kopie, ten mu musí vyhovět do 30 dnů od podání žádosti. Za takové zhotovení si může ale říci o platbu, a to ve výši nákladů např. za kopii nebo poštovné. Pacient si ale může ofocovat části či celou dokumentaci, která se ho týká, i sám. Pokud poskytovatel nemůže umožnit nahlížení do dokumentace, je povinen mu do pěti dnů pořídit její kopii.
Jak je to s udělením reverzu.
Jak je to s poskytování péče dětem – pokud je dítěti nad 14 let, odmítá zákrok, ale jeho rodič si jej přeje, musí o provedení či neprovedení zákroku rozhodovat soud.
Jak musí vypadat tzv. dříve vyslovené přání.
Typy preventivních prohlídek.
Jak je to s pohotovostí a záchrankou – obojí zřizují kraje, zatímco pohotovost ale nemusí zajišťovat non-stop, nepřetržitý provoz záchranky krajům ukládá zákon (příjezd do 20 minut).
Kde si stěžovat – profesní komory, zdravotní pojišťovna, krajské úřady, policie, soud. Tam všude se může nespokojený či lékařem poškozený pacient obrátit.
