Autem je to pouhých osm kilometrů. My jich ušli patnáct a díky výšlapu na mohutný Plešivec, vysoký 654 metrů, jsme nohy trochu cítili.
Po výstupu z vlaku jsme se ocitli na malém lochovickém nádraží, odkud jsme se vydali napravo po červené turistické značce. Nejprve po silnici, kterou jsme po několika metrech opustili a rázem jsme se ocitli v přírodě mezi stromy. Po lávce jsme přešli Litavku a stále po červené značce zlehka stoupali. Ve chvíli, kdy jsme opustili les, skončilo i stoupání a po příjemné polní cestě jsme došli až ke křižovatce. Ta nás trochu zmátla.
Podle mapy bychom se měli vydat po žluté značce až do Lhotky. Žlutou jsme však neviděli, možná byla zapadaná sněhem a na jaře zas vykoukne. Co ovšem sníh nezakryl, byla vesnice Lhotka. Odhadem nás od ní dělil kilometr chůze. Tak jsme, nedbajíce barev na značkách, zahnuli doleva a prošli vesničkou (nyní již opravdu po žluté) až na rozcestí s turistickými ukazateli, které nás nasměrovaly kolem hospody a obecního úřadu k místnímu, v zimě naprosto opuštěnému fotbalovému hřišti.
Děsivá panna ze Smaragdového jezírka
Hřiště jsme obešli a zlehka stoupali ke Smaragdovému jezírku, v průvodci nazývanému Plešivecké jezírko. Je ukryté mezi stromy a působí trochu záhadně. Snad proto, že v něm přebývá hadí královna, která se občas zjevuje v podobě mladé panny se smaragdovýma očima, jež stále naříká. Co se jí asi stalo? Raději se neptat, protože už jen spatřit ji nebo dokonce pouze zaslechnout její štkaní nevěští nic dobrého, dokonce prý to předpovídá brzkou smrt. Možná jsme měli štěstí, protože jezírko zakrývala vrstva ledu a s ním možná i hadí královnu.
U jezírka jsme opustili žlutou turistickou značku a následovali barvu (smaragdově) zelenou, směrem k „rozcestí nad jezírkem“, kde jsme měli na vybranou – buď budeme stoupat stále dál po zelené, nebo si trasu prodloužíme tak, že zahneme na modrou, kterou zhruba po půl kilometru cesty zradíme s červenou. Tak jako tak bychom se měli dostat do výšky 654 metrů nad mořem, tedy na vrchol Plešivec.
Fabianova zahrádka
Vybrali jsme si delší trať už jen proto, že červená vede po hřebeni a slibovala lepší výhled do kraje a navíc prochází Fabianovou zahradou, kde podle pověsti pěstuje bylinky vládce brdských lesů Fabian, zdejší obdoba Krakonoše. Dává o sobě vědět táhlým houkáním. Po nastražení uší jsme podivný zvuk opravdu zaslechli. Místní však nedoporučují Fabiána napodobovat. Proč, to nevím, ale rozhodně jsme si to netroufli, jeden nikdy neví, co se může stát a jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu.
Výhled z Plešivce
Osamělá hora Plešivec vystupuje z táhlých hřbetů Brdské vrchoviny a při příznivém počasí nabízí výhled do Brd. Je rovněž proslavena tím, že se zde údajně při filipojakubské noci slétají brdské čarodějnice. Rovněž zde prý kdysi čaroval ďábel a proměnil výstavné město ve skály a suť. Jeho působiště připomíná skalní útvar nazývaný dodnes Čertova kazatelna. Dle historiků zde v 10. až 12. století před naším letopočtem bylo jedno z nejrozsáhlejších hradišť (kultury Knovízské) v Čechách a svědčí o tom i dodnes znatelné valy táhnoucí se v délce přes tři kilometry. Podle všeho tu bývalo okultní středisko Keltů, místo častého obětování. Okolí je rovněž známé četnými nálezy bronzových předmětů.
Viklan s trpaslíky
Po kochání výhledem a po lehkém odpočinku jsme, věrni červené, pozvolna klesali. Na lesní cestu později navázala asfaltka. Protože jsme ještě nebyli příliš unaveni a měli jsme chuť poznat další záhadu, sešli jsme na chvilku z cesty a po modré jsme dorazili k plešiveckému viklanu, bludnému balvanu, jenž se kdysi opravdu kýval, odtud má také označení. O tuto schopnost jej připravil úder blesku.
Co nás ovšem zaujalo mnohem více, byli kamenní trpaslíci. Kam jsme se podívali, tam nějaký nehybně stál. Jen kdy takto zkameněli, nám proto žádný z nich nemohl prozradit. Vrátili jsme se tedy zpátky na rozcestí modré s červenou a sestoupali jsme až k okresní silnici. Po té je možné pokračovat až do Jince.
Komu výlet nestačí, může si jej prodloužit stálým následováním červené turistické značky. Cesta je nejprve až nudně rovná, a zdá se tak být nekonečná. Potom se náhle objeví rozcestí, kde turista zahne prudce doprava a po zelené barvě dojde lesem do údolí Litavky, do obce Čenkov a odtud bohužel už po silnici do Jinců.
Rovněž Jince jsou opředeny pověstí. Jihozápadně od obce, na vrchu Koníček, se prý kdysi zdržoval drak. Občas si při svém toulání odpočinul na nějaké střeše jineckého stavení a tento dům pak vždy postihlo nějaké neštěstí. Také se zde tradovalo, že drak požíral malé děti. Kolik je však na této pověsti pravdy, se teď můžeme jen dohadovat.
V Jincích už jsme měli docela hlad, proto jsem navštívili Hotel Kratochvíl hned u nádraží. Nabízí zde za poměrně solidní ceny běžná česká jídla.
Trasa Lochovice – Lhotka – Jince
Celková délka: 15 km
Doba výletu: 5 hodin
Na kole: Cesta je určena spíše pěším. Na kole vhodné pouze pro zdatné cyklisty, kteří mají rádi terén a prudké stoupání.
Děti: Vzhledem k tomu, že lze trasu na různých místech krátit, neměl by být výstup pro děti schopné překonávat menší výškové rozdíly nijak problematický. Navíc nejrůznější legendy ocení hlavně ti nejmladší.
Stoupání a klesání: Většina cesty vede po rovině. Nicméně na vyhlídku se poměrně prudce stoupá. Převýšení okolo 400m
Značení trasy: Na trase, hlavně v úseku Lochovice – Smaragdové jezírko, musí turista občas trochu hledat. Popustí-li trochu fantazii, cíl však najde.
Foto: Filip Singer
Vaše tipy na výlet nám posílejte na [email protected].
