Ztráta blízkého člověka patří k nejtěžším situacím v lidském životě. I když si tuto chvíli nechce téměř nikdo z nás připouštět, je jisté, že jednoho dne jí budeme čelit. Zejména v období Dušiček je toto téma velice aktuální. Jak můžeme alespoň částečně zmírnit smutek? Kdy vyhledat odbornou pomoc? I na takové otázky zná odpověď Hana Neudertová, vedoucí klinický psycholog Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno.
Zaznamenáváte koncem roku větší nárůst pacientů?
Ano. Na Dušičky a během adventu či kolem Vánoc opakovaně pozorujeme, že máme mnohem víc práce; např. na pacienty, kteří jsou chronicky a závažně nemocní, toto období silně doléhá. Během Památky zesnulých vzpomínáme na blízké, kteří odešli, velmi záhy přichází advent a období Vánoc, což jsou zase rodinné svátky, kdy se lidé potkávají. Konec roku je emočně náročné období, kdy se objevují i témata pevnosti a fungování rodiny a ztráty blízkého člověka. Lidé si vzpomenou na své blízké, kteří zemřeli. Když přicházejí do ambulance, tak se vyplavuje to, co si nedovolili odžít třeba v období úmrtí člověka.
Můžeme se na odchod blízkého člověka vůbec nějak připravit, když víme, že je v terminálním stadiu?
Rozloučit se. Je to proces smíření. Smíření je konečná fáze akceptace reality, toho, že něco končí. Na to potřebujeme obrovskou odvahu a je to velmi zralá dospělá reakce každého z nás. Je to optimální stav, jak zacházet s touto krizovou situací. My psychologové vidíme různé situace, kdy se to úplně nedaří. Rodinným příslušníkům umírajících nabízíme možnost rozloučit se se svými blízkými, říct jim poslední slova – ta někdy ani nejsou potřeba, je to někdy více o dotyku, že chytnete umírajícího za ruku, že se usmějete.
Mohlo by vás zajímat: Smrt Fest – Pojďme mluvit o smrti
Dost často mají lidé, kteří již odchází delší dobu, jasnou chvilku, kdy naprosto lucidně odpoví, udělají s příbuzným nějaký úkon, nají se, zeptají se na běžné věci, v klidu usnou a zemřou. Jejich blízcí si až zpětně uvědomí, že to bylo ono „rozloučení“. Je moc důležité a psychohygienické tyto zážitky mít. Snažíme se lidi motivovat k častým návštěvám umírajících pacientů.
Jak je z vašeho úhlu pohledu důležitý rituál ve smyslu posledního rozloučení se zesnulým?
Ztrátu rituálu považuji za velkou škodu, protože rituál má ze své podstaty velkou sebeočistnou sílu. Ne nadarmo máme různé rituály, které znamenají změnu stavu. Když ze svobody vstupujeme do manželského stavu, máme svatbu, když vítáme nové dítě na svět, tak ho křtíme, když umírá člověk, tak je velká čest pro toho člověka, že mu nabídneme rozloučení, stejně tak je to i pro nás důležitý rituál, abychom si uvědomili změnu stavu.
Tryzna bývá bolestná, ale je to právě ten rituál, kterého je potřeba. Dost často vidím u nás v nemocnici, že lidé si po svých zesnulých přicházejí přebírat věci např. v létě v pestrobarevných šatech a v žabkách, jako kdyby šli třeba na pláž. Přitom to ví nějaký čas, není to okamžitá situace. Nenastavili se na to. Nedávají sami sobě signál toho, že se stalo něco závažného, jedou jakoby dál a budou předstírat, že se nic nestalo.
Jaké má truchlení fáze?
Truchlení má klinicky popsané fáze, které jsou velmi podobné tomu, když je člověk konfrontován s informacemi o tom, že je nevyléčitelně nemocný. První fází je šok, kdy má člověk zúžené vnímání, říkáme, že vnímá tunelovitě, cítí obrovskou bolest z odchodu blízkého člověka. U lidí, kteří byli zesnulému nejblíž (manžel, manželka, děti), také dost často vidíme, jako kdyby byli od emocí odstřiženi, fungují jako stroje, což je obranná psychická reakce člověka, aby ho ta hrůza a děs, že přišel o nejbližšího, úplně nevyřadila z běžného fungování.
Ve fázi šoku lidé prožívají velmi silné emoce zármutku a vědí, že to nějakým způsobem musí zvládnout do pohřbu, protože musí zařizovat různé věci, přemýšlet o parte, jakým způsobem zesnulého uctít, jaké písně vybrat na pohřeb, koho pozvat na hostinu atd. To jsou aktivity, které drží pozůstalé v psychickém fungování, je to právě ten okamžik, kdy se mohou odstřihnout od svých emocí, ale díky kterému potom v budoucnu mohou zaklepat na naše dveře s tím, že po psychické stránce nejsou stále v pořádku.
Následuje další fáze, kdy jsme konfrontováni s prázdným místem po člověku, kdy se nám vybavují různé zážitky, různé rituály (v tomhle období jsme dělávali to a v tomhle období tohle) – najednou jsme konfrontováni s tím, že ten člověk není. Ze své praxe mám zkušenost, že pokud je to hodně blízký člověk, když jsou spolu manželé např. čtyřicet či více let, tak někdy pozorujeme až pseudopsychotické stavy, kdy pozůstalý může vnímat, že tam s ním zesnulý člověk je, přišel ho navštívit, nebo že viděl jeho obraz, že ho jako by cítil. Musíme ale hlídat hranici, kdy to ještě je fyziologický zármutek a kdy se tam už může rozpoutat nějaká psychiatrická nemoc ve smyslu rozvoje psychotického či jiného závažného psychického onemocnění.
Jak lze během období zármutku pracovat s emocemi?
Myslím, že je velmi dobré dovolit si plakat, truchlit, opakovaně se vyplakávat z toho, že blízký člověk tady není, dávat si čas, kdy začnu po zesnulém člověku uklízet. Pro nás, klinické psychology, je v pořádku, pokud to člověk neudělá do půl roku, když necítí, že by to měl udělat. K tomuto je potřeba mít toleranci. Kolikrát je uklizení šatů a osobních věcí právě ten konečný krok k vyrovnání a akceptaci toho, že blízký člověk tady fyzicky již není.
Říkáme, že první půlrok je doba, kdy má pozůstalý člověk právo reagovat různě, má právo špatně spát, nejíst, být smutný, dysforický, protože ztratil důležitou, osobní až intimní vazbu s blízkým, kterou nelze lehce nahradit. Může ztrácet až smysl života, nepociťuje radost a vůli k dalšímu životu. Když vidí nějaký obraz, písničku nebo film, tak se spontánně rozpláče. Je uzdravující si tyto emoční reakce dovolit a opakovaně je prožívat. Podporujeme naše klienty a pacienty, aby si to dovolili, protože na to mají nárok. Vedeme je k tomu, aby si uvědomili, že i ty slzy do života patří.
Další půlrok by měla být doba, kdy by si měl pozůstalý člověk vytvářet nové vzorce fungování bez blízkého člověka, který odešel, nový život, nové vazby a začít s čistěním domácnosti. Dříve to bylo součástí tradice, že např. vdovy měly nosit zármutek, a tedy černý šat, rok. My, kliničtí psychologové, víme, že rok je „období hájení“ u dospělých lidí, kteří odejdou z našich životů, a opravdu až tři roky u rodičů, kteří ztratili své dítě. Je zřejmé, že ztráta dítěte je nenahraditelná životní ztráta a rodič mnohem více své dítě oplakává. U odchodu dítěte jsou fáze truchlení dlouhodobější a intenzivnější.
Jakým způsobem máme s pozůstalým komunikovat?
Nemít na něj nároky, netlačit na něj. Být si vědom toho, že ten půlrok truchlení je v pořádku. Chytnout jej třeba za ruku, podpořit ho, aby věděl, že ho vnímám, že si uvědomuji, že je to pro něj těžké. Nemít taková ta doporučení typu: „Tak už nebreč, tak už se s tím smiř, vždyť jednou to přijít muselo…“ Vyhnout se větám: „Teď se na nás dívá z obláčku, teď je mu lépe.“ Takto radí lidé, kteří nestáli tak blízko zesnulému člověku, kdyby měli silnější citovou vazbu, vnímali by, že tyto fráze nepomáhají. Prostě si to musíme oddřít ve smyslu odplakat, odtruchlit těžké emoce.
Jsou ale různé typy lidí, někteří toto potřebují sdílet a mluvit o tom s druhými, a tak je důležité jim k tomu poskytnout prostor, pro jiné je bezpečné zavřít dveře a truchlit doma, v soukromí a intimitě, pak bychom je neměli nutit, aby si to tzv. vybrečeli před námi, ale je dobré jim říkat, že je to vhodné, že by se jim mohlo ulevit. Je důležité, aby věděli, že je nutné a potřebné s emocemi nějakým způsobem zacházet.
Jak rozpoznat, že náš blízký potřebuje odbornou pomoc?
Když fyziologické truchlení přejde do patologického, pak už psychiatři diagnostikují nejčastěji depresi, úzkostně depresivní stav či depresivní poruchu. Tyto psychiatrické diagnózy už mají jasné klinické příznaky, např. nezájem, ztráta energie, apatie, nespavost, nechutenství. Pamatuji si na pacientku, kterou poslala rodina, když ještě tři čtvrtě roku po úmrtí svého bratra chodila, i přes svou těžkou nemoc, na hrob svého bratra, kde seděla a hodiny plakala, navíc si doma vytvořila oltáře s památkou na bratra, které každodenně rozsvěcovala. Tak může např. vypadat patologický zármutek.
Pro pozůstalé jistě hraje důležitou roli věk, ve kterém jejich blízký zemřel, berou to tak i sami umírající?
Lidé, kteří odchází, jsou kolikrát statečnější než ti okolo. Mám zkušenost se starými lidmi, kteří mi mnohdy říkají, že už tady nechtějí být, protože mají bolesti a tělo nefunguje tak, jak by mělo. Všichni jsme nastaveni na to, že člověk umírá, až zestárne, tak je to přirozené. Úplně jiná je ale situace, kdy umírá pětadvacetiletý kluk, který má celý život před sebou, to je těžké i pro nás psychology. Není to běžné a v pořádku, že člověk, který je na začátku, zemře.
Měla jsem hodně lidí, kteří přišli před rokem, dvěma či třemi lety o dítě kvůli vážné nemoci nebo havárii a stále se s tím nedokážou srovnat. Říkají, že tohle je od života nefér, děti mají přežívat je, nikoli oni své děti, doufali, že dítě bude pokračovat v dalších pokoleních jejich rodu. Tyto násilné „zásahy osudu“ prožíváme o to dramatičtěji a tam už je kolikrát potřeba odborná pomoc. Psycholog ale neudělá zázrak. Vždycky dojdeme k tomu, že tu největší pomoc najdeme na konci své vlastní ruky.
Pacient si musí najít to své osobité řešení krizové situace, kam patří i ztráta milovaného člověka. Psycholog by měl být průvodce nebo podpora, aby na to nebyl člověk sám a aby ten osobitý recept na uzdravení sama sebe dokázal sám také najít. Někdy stačí kamarádka nebo blízký člověk, ale někdy jsou blízcí tak zaplaveni svými vlastními emocemi, že nejsou nezaujatými pomocníky v tom, aby truchlící člověk dobře překlenul bolestivé období.
PhDr. Hana Neudertová, Ph.D.
Vedoucí klinický psycholog Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno.
Zdroj: FNBrno
