Ema Destinnová (1878–1930) se narodila jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová do rodiny pražského podnikatele a kulturního mecenáše. Měla čtyři další sourozence a maminku operní pěvkyni, takže je jasné, po kom zdědila své obrovské umělecké nadání.
V osmi letech měla první houslový koncert a ve třinácti začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky Destinnové, podle níž si později zvolila svůj osudový umělecký pseudonym. Kromě toho uměla malovat, psala básně, povídky, romány i dramata, překládala a studovala herectví. Svým způsobem byla geniální a měla umělecký talent takřka na všechno.
Debutovala v Drážďanech v opeře Sedlák kavalír a pro obrovský úspěch nastoupila do Státní opery Pod lipami v Berlíně. Ve všech operách excelovala a byla zvána na různá vystoupení po celé Evropě. Její hudební začátky však doprovázela předčasná smrt matky, čímž se Ema stala její pokračovatelkou ve zpěvu.
Vystupovala v mnoha životních rolích, jakými byly Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth či Selika. Postupně se vypracovala na primadonu berlínské opery a v průběhu deseti let vystoupila až v padesáti operních rolích. Dokonce působila i v Londýně, kde v roce 1905 debutovala v Covent Garden v roli Madam Butterfly.
Drsné odmítnutí v Národním divadle
Jediný problém v kariéře nastal v Národním divadle v Praze, kde Emu Destinnovou několikrát odmítli. Ale získala například angažmá v New Yorku v Metropolitní opeře, kde si zazpívala i se slavným Enrico Carusem, v Pucciniho opeře Děvče ze zlatého Západu.
V New Yorku předvedla též vynikající výkon v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě, kterou chtěla v New Yorku představit cíleně, a to kvůli tomu, že šlo o českou operu. Dirigoval ji Gustav Mahler, ale byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda. A jak to tedy bylo s jejím vlastenectvím?
Rozhodně byla Češka a své vlastenectví dávala rázně najevo. Bohužel to na Čechy jaksi vůbec neplatilo. V Národním divadle ji téměř nechtěli, a když tam po letech několikrát vystupovala, žádné ovace nesklidila. Ve hře bylo totiž až příliš politických důvodů.
Vystupovala ale v jiných pražských divadlech a v roce 1908 konečně získala uznání i za svůj výkon v Národním. Protože chtěla zůstat ve svých rodných Čechách, v roce 1914 koupil její přítel za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou. V průběhu první světové války ale přišly další problémy a další zákaz zpívat v Národním divadle. Ema Destinnová byla totiž obviněna ze špionáže a přepravy tajných informací, kdy se snažila pomáhat tajné odbojové skupině. Sledovala ji pak rakouská policie a nesměla vycestovat.
Útočiště ve Stráži nad Nežárkou
V průběhu první světové války trávila Ema Destinnová hodně času na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou. Nebránila se vždy podporovat český jazyk a kulturu, zpívat česky. O politickém incidentu s rakouskou policií a podezření ze špionáže pojednává český film Božská Ema z roku 1979, v němž si Emu zahrála skvělá slovenská herečka Božidara Turzonovová. Posmrtnou poctou je portrét od Oldřicha Kulhánka na dvoutisícové bankovce, která je v oběhu od roku 1996.
Spousta milenců, žádné děti
Na noze měla vytetovaného obtáčejícího se hada, který údajně sahal až k jejímu klínu. Ema Destinnová byla velmi vášnivá žena a milovala muže, i když se zároveň netajila tím, že touží po jediné a pravé lásce. Na osobní život, natožpak mateřství, moc času neměla, zůstala bezdětná. Její velkou a nenaplněnou láskou byl první profesionální český cyklista Jindřich Vodílek, kvůli němuž se pokusila v mládí o sebevraždu, provdala se však za někoho zcela jiného. Jejím vyvoleným se nakonec stal o mnoho let mladší nadporučík letectva Josef Halsbach, kterého si vzala až ve svých 45 letech. Její manželství ale nebylo zrovna šťastné.
Slavná, geniální, stárnoucí a bohatá žena, která zřejmě neuměla moc dobře nakládat s financemi, a měla proto dluhy, přitahovala spoustu mužů. Zajímala se také o okultismus. Mezi slavné milence Emy Destinnové patřili například pěvec Caruso, dirigent Toscanini, klavírista Rubinstein, pěvec Dinh Gilly a mnozí další.
Zadlužená ctitelka Napoleona
Na zámku ve Stráži se dochovaly různé její suvenýry z cest i starožitnosti. Na tomto zámečku ji v roce 1925, pár let před její smrtí, navštívil i prezident T. G. Masaryk. Emin nábytek si lze dnes prohlédnout v muzeu v Jindřichově Hradci, kde se nachází zařízení její ložnice, nábytek z loveckého pokoje, písemné pozůstalosti, fotografie, divadelní rekvizity a nádobí či další předměty z domácnosti slavné pěvkyně.
Další předměty, šperky a literární díla jsou uloženy v Národním muzeu či v Knihovně Národního muzea. Ema Destinnová také sbírala předměty z napoleonské doby, protože byla velkou ctitelkou Napoleona. Na zámečku měla vybudovaný dokonce celý napoleonský pokoj. Spousta krásných předmětů, které za svůj života nasbírala, však po její smrti padla na úhradu dluhů.
Smrt božské Emy
Ema na tom nikdy nebyla po zdravotní stránce úplně dobře. Umělkyně, bohémka, náruživá a extrémně emotivní žena byla křehká a často nemocná. Trpěla spíše chronickými potížemi, ke konci života už byla poměrně obézní a ne moc pohyblivá, ačkoli jí bylo teprve padesát.
Po svatbě zdravotní problémy sílily. Prodělala vážnou operaci očí, během níž se prudce zhoršil její zdravotní stav, nejspíše v důsledku prodělané mrtvice, na kterou také předčasně zemřela. Na Vyšehrad se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí a Emě se posmrtně dostalo mnohých poct a vyznamenání.
Zdroje:
Lacina, O. Ema Destinnová. Tři studie, Ed. Resonus, Praha 2007
Martinková, M. Život Emy Destinnové, Plzeň 1946
Plevka, Bohumil: Život a umění Emy Destinnové. Praha 1994;
