Záškrt je infekční onemocnění, jehož původcem jsou tři druhy bakterií a v minulosti patřil k hlavním příčinám dětské nemocnosti a úmrtnosti.
Co se dozvíte v článku
V České republice úřady podle portálu NZIP poslední případ záškrtu evidovaly v roce 1995. Loni se ale onemocnění vrátilo. Státní zdravotní ústav (SZÚ) ve statistikách uvádí pět případů nákazy. Konkrétně šlo o čtyři případy kožní a jeden případ respirační formy záškrtu.
První letošní případ onemocnění
SZÚ v úterý 7. února v tiskové zprávě oznámil, že eviduje první případ záškrtu v roce 2023, a to v Olomouckém kraji. Národní referenční laboratoř vyhodnotila jako pozitivní vzorek přijatý k vyšetření 20. 1.
„U pacienta z Olomouckého kraje se jedná o kožní formu infekce způsobenou bakterií Corynebacterium ulcerans (typ bakterie, kterou mohou přenášet i zvířata). Jednalo se o staršího imunosuprimovaného pacienta (tedy člověka s oslabenou imunitou) s nehojící se kožní ulcerací (vředovým ložiskem, pozn. red.) na dolní končetině,“ vysvětluje Jana Zavadilová, vedoucí Národní referenční laboratoře pro pertusi a difterii SZÚ. Výsledky SZÚ hlásil hygienické stanici, v jejíž kompetenci je přijetí takových opatření, aby se zabránilo dalšímu šíření.
Pozn.: Informace o prvním letošním případu záškrtu SZÚ vydal po uveřejnění tohoto textu, proto jsme jej v úterý 7. 2. 2023 dodatečně aktualizovali o tento box.
Výskyt onemocnění hlásily také další evropské státy. „Loni jej oznámilo například také Rakousko, Belgie, Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Španělsko, Velká Británie a Švýcarsko,“ vyjmenovává Kateřina Fabiánová, zástupkyně vedoucího Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ.
Odborníci z řad lékařů, hygieniků a zástupců Ministerstva zdravotnictví a SZÚ proto sestavili a nyní zveřejnili písemné doporučení, jak postupovat, aby se předešlo dalšímu šíření záškrtu. V něm mimo jiné nabádají k přeočkování proti záškrtu v dospělosti.
Proč se záškrt šíří
Jak je možné, že se onemocnění vrátilo, když v ČR patří očkování proti záškrtu mezi povinné, které dostávají děti už ve dvou měsících věku? Podle odborníků za to může časté cestování do zemí, kde není záškrt vymýcený, příchody uprchlíků a migrantů, váhání nad očkováním i vyvanutí imunity navozené očkováním v dětství.
„Záškrt nabývá celoevropsky na významu kvůli rostoucímu individuálnímu cestování i migračním vlnám ze zemí, kde je stále endemický, neboli v populaci se běžně vyskytující. To jsou například některé asijské země, zejména turisty oblíbená Indie, a z evropských zemí jde o Lotyšsko,“ uvádí tisková zpráva SZÚ s tím, že i v budoucnu je třeba s tímto onemocněním počítat.
Ukrajina, ze které kvůli válečnému konfliktu uprchlo do ČR statisíce lidí, k zemím s endemickým výskytem nepatří. Naopak před válečným konfliktem patřila k zemím, kde se děti proti záškrtu povinně očkovaly. „Současná data nijak neukazují, že by byla spojitost mezi šířením záškrtu a konkrétně Ukrajinou,“ říká mluvčí SZÚ Štěpánka Čechová. Dodává, že aktuální data z Ukrajiny sice nejsou k dispozici, před napadením Ruskem se v zemi vyskytovaly jen jednotky případů podobně jako jinde v Evropě.
Jak zabránit šíření záškrtu
Jedinou spolehlivou cestou ochrany je očkování. Nejde ale jen o individuální podávání vakcíny, ale o udržení vysoké proočkovanosti v celé zemi. „Kolektivní imunita navozená očkováním musí dosahovat 80 až 85 procent, aby nedocházelo v populaci k epidemiím,“ uvádí Doporučený postup při výskytu onemocnění záškrtem.
Očkování proti záškrtu neexistuje samostatně, tedy ve formě tzv. monovakcíny, ale je vždy kombinováno s dalšími látkami – je součástí vakcíny proti tetanu, černému kašli, případně i proti přenosné dětské obrně.
V České republice je toto očkování povinné, a to u nejmenších dětí, které ji dostávají ve třech dávkách tzv. hexavakcíny. Ta kromě záškrtu chrání také před zmiňovaným tetanem, černým kašlem, dětskou obrnou, ale také žloutence typu B a onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b. První dávku by mělo dostat dítě ve 2 měsících života, následuje přeočkování ve 4. a 11. až 13. měsíci života.
3D ilustrace bakterie Corynebacterium diphtheriae, která způsobuje záškrt, respirační infekce a také kožní léze.
U dospělých očkování proti záškrtu povinné není. Na rozdíl od vakcíny proti tetanu a černému kašli ovšem není také hrazené zdravotními pojišťovnami. Podle odborníků by se to mělo změnit a součástí přeočkování proti tetanu by mělo být i to proti záškrtu, a to v jedné vakcíně.
Státní zdravotní ústav připomíná, že děti jsou naposledy přeočkovány mezi 10. až 11. rokem života. Jenže imunita vytvořená tímto způsobem se postupně vytrácí, takže v dospělosti se riziko nákazy i u očkovaného člověka zvyšuje. Proto by se na přeočkování proti záškrtu mělo myslet i v dospělosti. Ostatně podobné doporučení už dříve zaznělo u černého kašle.
Kdy je vhodné nechat se přeočkovat
SZÚ uvádí, že přeočkování proti záškrtu by mělo u dospělých začínat v 25. roce života a následně by se mělo opakovat každých 10 let, a to doživotně. SZÚ přitom vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO). „Při prvním přeočkování dospělých by bylo vhodné aplikovat kombinovanou vakcínu proti pertusi, difterii a tetanu, případně i proti přenosné dětské obrně,“ uvádí SZÚ.
Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) doporučuje posilovací dávku proti záškrtu cestovatelům, kteří se vydávají do zemí s endemickým výskytem nákazy, a zvláštní pozornost by měla být věnována i zdravotníkům, kteří jsou vystaveni většímu riziku kontaktu s bakterií.
Jak ovšem podotýká ředitelka SZÚ Barbora Macková, o přeočkování by se neměly zajímat jen výše uvedené dvě skupiny. „Ačkoli není v ČR přeočkování v dospělosti hrazeno ze zdravotního pojištění, je důležité upozornit na jeho potřebnost a vyzvat veřejnost k aktivnímu zájmu o tuto vakcínu,“ říká Barbora Macková.
Kdo způsobuje záškrt a jak se léčí
Původcem záškrtu jsou konkrétně tři druhy bakterií z rodu Corynebacterium. Konkrétně jde o C. diphteriae, C. ulcerans a C. pseudotuberculosis, přičemž poslední dvě jmenované patří k druhům, které se vyskytují primárně u zvířat.
Jak se přenáší záškrt
- Nejčastěji při úzkém kontaktu kapénkovou cestou, při kašli nebo kýchání,
- přímým kontaktem s pacientem nebo nosičem prostřednictvím infikovaných kožních lézí (bércové vředy, nehojící se kožní rány),
- nepřímo prostřednictvím kontaminovaných předmětů a prádla nebo vzdušnou cestou,
- nepasterizovanými mléčnými produkty,
- kontaktem s infikovanými zvířaty.
Zdroj: Doporučený postup při výskytu případu onemocnění záškrtem
Od nakažení do vypuknutí nemoci uplyne zpravidla dva až pět dnů. Záškrt se nejčastěji projevuje jako těžká angina. Na rozdíl od ní ale vede k zúžení hrtanu i hltanu a následnému dušení. Mezi další příznaky onemocnění patří slabost, bolest v krku, horečka, zvětšené krční mandle a dýchací obtíže. Bakteriemi vylučované toxické látky se mohou dostat do krevního oběhu a poškodit i srdce, ledviny a centrální nervový systém.
Protože je onemocnění způsobeno bakteriemi, k léčbě se používají antibiotika. Léčba je důležitá i u pacientů, kteří sice jsou nakažení, neobjeví se u nich ale příznaky nemoci. Antibiotika totiž dokáží výrazným způsobem ovlivnit dobu, po kterou je pacient infekční.
„Lidé se záškrtem už obvykle nejsou nakažliví 48 hodin po začátku antibiotické terapie,“ upozorňuje v tiskové zprávě SZÚ s tím, že nakažlivost nemocného začíná koncem inkubační doby. Bez léčby trvá po celou dobu nemoci, obvykle 14 dní, ale vylučovat původce onemocnění může nakažená neléčená osoba až 6 měsíců.
Smrtnost onemocnění (podíl úmrtí z celkového počtu nakažených) se pohybuje mezi 5 až 10 procent; u dětí mladších 5 let věku a u osob nad 40 let dosahuje až 20 procent.
