Už tři roky chodí od jara do podzimu bosý – problém mu nedělá jít tak po městské dlažbě, asfaltu nebo lesem. Tak jako ostatní čistí boty kartáčkem, on si po návratu domů opláchne bosá chodidla v dětském bazénku. Jan Větrovský se v bosochodectví „našel“. A má to na něj pozitivní zdravotní dopady.
Mgr. Jan Větrovský
Absolvent FTVS UK, majitel Fitness Arény – centra zdravého pohybu (Centrumzdravehopohybu.cz), osobní trenér, lektor hatha yogy, Pilates London Institute, lektor cvičení BOSU, asistent šéftrenéra reprezentace rychlostní kanoistiky, lektor bosého běhu – Vivobarefoot Academy, posluchač a propagátor pohybově terapeutického konceptu Spiraldynamik
Kudy vedla vaše cesta k odhození bot, vzpomínáte na její začátky?
Vlastně nevědomky jsem na to šel „od lesa“. Před několika lety jsme téměř každý víkend v sezóně trávili lezením na skalách v Českém ráji a mezi nimi jsme chodili bosí. Už jen ten kontrast, kdy se nohy vyzuly z lezeckých bot, které jsou úzké a nohy v nich stažené, byl k nezaplacení. V lese chodíte po jehličí, občas šlápnete na šišku, musíte jít aspoň z počátku hodně opatrně. Ale už za pár výletů se chodidla „ošlapou“ a pak je to zážitek.
A co vědomé chození bez bot?
Odmalička jsem dělal kanoistiku a v lodi je člověk naboso vždycky, takže úplně neznámé to pro mě nebylo. Běžné „adidasky“ jsem ale nosil jako všichni a změna přišla s kurzy cvičení pilates a flowin, kde se cvičí bez bot. Tam jsem si začal uvědomovat, jak nohy bez bot pracují, že mám mnohem větší kontrolu nad pohybem celého těla.
„Pomohly“ k rozhodnutí i nějaké potíže? Obvykle to tak bývá.
Problémy především s jednou nohu jsem měl vždycky – odmalička vysoký nárt a propadlé klenby, což je mimo jiné celkem časté u většiny z nás. Nikdy nebylo jednoduché vybrat pohodlné boty, občas jsem se napálil a nejdražší považoval za nejlepší, což pro mě v praxi nefungovalo. Nohy jsem řešil opakovaně s fyzioterapeutkou, která mi doporučovala cvičení a odtud vedla cesta nejprve k pětiprstým botám a později k filozofii barefoot (bez bot) a to mi otevřelo oči. Je pro mě celkem úsměvné, že když se dnes bavím se svojí maminkou o svých problémech (jako novorozenec jsem měl dokonce nohu několik týdnů v sádře, pak jsem nosil vložky do bot atd.) a vyprávím jí, co se s tím dá dělat a co se mi „povedlo“, tak mi stále moc nevěří a přesvědčuje mě, že dřív se to jinak dělat „nedalo“. Bohužel i dnes, když poslouchám „rady“ některých ortopedů, tak mám pocit, že nové pohledy stále nejsou v kurzu.
Obvykle máme všichni strach vyrazit si bez bot, abychom se nezranili.
Samozřejmě jsem trpěl klasickými předsudky: zraním si nohy, šlápnu na střepy nebo hřebíky. Ale ten pocit vnímat nohama byl lákavý a příjemný. Seznámil jsem se s majitelem českého zastoupení neznámější značky pro „bosoboty“ Vivobarefoot, a k rozhodnutí pomohl i kurz „Spiraldynamik“, který absolvovala v té době manželka (fyzioterapeutka). Tenhle terapeuticky-pohybový koncept vychází z toho, že ve všech kloubních spojeních musí být prostor pro správnou funkci, který v botách není. Dvacet šest kůstek v noze je pořád nezdravě přitisknutých, tak jak by pak mohla fungovat?
Začátky bosochození prý bolí.
Obvykle ano, já jsem trochu jiný případ – možná tím, že byly nohy „ošoupané“ z kanoistiky a chození po lese. Ze dne na den jsem přestal chodit v obyčejných botách a začal jsem chodit i běhat v „bosobotách“. Dnes už vím, že to nebylo úplně rozumné a tak trochu to byla chyba. Chůze mi problém nedělala, ale s během jsem se trápil půl roku. Zpětně vím, že jsem si měl všechno dávkovat pomaleji, když se noha třicet let „škrtí“ v botách, je to pro ni náročné. Nohy mě nejdřív dost bolely.
A kdy jste vyrazil úplně bez bot?
Rozhodnutí přišlo s létem a faktem, že bosoboty nejsou zrovna levné. V Praze se běžel vůbec první závod bez bot, a když jsem viděl tu spoustu lidí, co je schopná i výkonnostního běhu po asfaltu, viděl jsem, že to jde. Tehdy poprvé jsem šel bos do města. Bylo po dešti a s manželkou jsme se šli najíst do centra. „Čvachtal“ jsem si v mokru po dlažbě a říkal si, že mě odněkud vyvedou, ale bylo mi fajn.
Cítil jste v zádech pohoršené pohledy?
Samozřejmě jsem je vnímal, ale neřešil. Teď už se to možná posuzuje víc než před pár lety, dokonce nedávno nějakého bosého pána vyvedli, tuším, že to bylo v Plzni, z nákupního centra, že není vhodně upravený/oblečený. Bos nejsem pořád, samozřejmě jsou situace, kdy si vezmu bosoboty – třeba na nákup, protože nemám chuť se někde s někým dohadovat nebo vysvětlovat, vyvolávat zbytečné konflikty. Nejsem exhibicionista, kterému by bylo příjemné, že na něj lidé zírají. Ale třeba do školky pro děti bos jdu, máme to kousek od domu a tam už mě znají.
Čím se vám za bosé chození odměňuje tělo?
Postupně mě přestávala bolet záda, do té doby přetížená kanoistikou. Všechno v nich začalo jakoby povolovat. A když jsem po čtvrt roce navštívil fyzioterapeutku, první její věta byla: „Ty máš úplně jinou nohu.“ Spravila se mi klenba, vytvarovala se, noha nebyla jakoby zavřená. Tím, jak začala pracovat, vnímám, že má možnost se při chůzi „rozplácnout“, a to do šířky i délky. Také mi vyrostly nehty na malíčcích, do té doby jsem je měl oproti dnešku třetinové – i vinou kajaku, kde se v lodi malíčky utlačují kvůli tvaru lodi.
To zní jako pohádka.
Nefunguje to ale tak, že sundám boty a budu zdravý, to říkám každému, kdo má problémy s nohama a o bosém chození uvažuje. Hlavně ze začátku je potřeba nad tím hodně přemýšlet a nohama i cvičit, třeba večer je pasivně protahovat a masírovat. Také začínat opatrně – střídat normální boty s bosobotami a chůzí i bez nich. A změny jsou postupné, jak má noha šanci se přenastavit.
Představa, že si vyrazím bosa do lesa a šlápnu hned zkraje na šišku, opravdu příjemná není.
Ideální terén je tráva nebo písek, to ostatní přijde později. Z hlediska jakési výzvy mě právě ten les ale baví. Musíte víc vnímat a přemýšlet o chůzi jako takové. Když má noha došlápnout na šišku, automaticky se už pozastaví, aby na ni nedupla celou vahou – najednou vnímáte, že celé tělo funguje úplně jinak. Vybavuju si dvě situace, kdy byly na zemi ostré kamínky a než jsem na ně došlápl, byl jsem schopný si to uvědomit a přenést celou váhu těla zpátky. Zbytečné jsou i klasické obavy, že jsou všude střepy nebo napínáčky. Za dva roky se mi stalo jen jednou, že jsem si do nohy něco vrazil.
Bosý jste i v posilovně, to je údajně přímo hazard kvůli možnému zranění.
V posilovně na mě ze začátku lidi koukali divně, ale jelikož mi to dělá dobře, více vnímám „pevnost“ stoje při tahání želez, tak s tím nemám problém. A ukopnutí palce? Dívám se, kam šlapu. A pokud mi dvacetikilový kotouč železa spadne na nohu, tak je celkem jedno, jestli budu v botě, sandálech nebo bos. Prostě jsem se našel v chození bez bot a vím, co se mnou dělá a baví mě to. Asi to není pro každého, ale jsem přesvědčen, že je to hodně o předsudcích.
Zvládnete ještě chodit v normálních botách?
Těžko. Mám jedny schované na zahradu, když ryju rýčem, abych se nezranil. Jsou o dvě čísla větší – vydržím v nich maximální nutnou dobu a je mi to nepříjemné. Po celodenním výletě na kole v tretrách je večerní pocit vysvobození nohou nepopsatelný! Bos už i řídím auto.
Chodíte bosý i v zimě?
Zatím ne, tolik otužilý nejsem. Bosý jsem od jara do podzimu, nejhezčí pocit je to po dešti nebo v něm. Na zimu jsem si pořídil právě „bosoboty“ a jsem maximálně spokojen. Jsou funkční, ale i tak noha může pracovat. Vedu k tomu i děti – samozřejmě v rozumných mezích, třeba na kratší procházku, spíš je musím krotit, aby si boty vzaly. A když řeší, proč je dobré být bos, přirovnávám nohu k ruce: představte si ruku, která je celý den zavřená ve svářečské rukavici – taky by nefungovala tak, jak má.
