Nadávání na moderní dobu mi není vlastní, přesto se musím přiklonit k tomu, že všechny možné poruchy příjmu potravy, respektive jejich skutečně nezdravé rozšíření, jsou produktem ne tak dávno uplynulých let a dnešních dní. Zvýšený tlak na prezentaci sebe sama prostřednictvím svého zevnějšku a jeho ideální formy si nutně musel začít vybírat daň, ale o tom teď řeč nebude.
K tématu: Chtějí být jako Ken a Barbie. Končí jako trosky
Nejskloňovanější z poruch příjmu potravy je pravděpodobně mentální anorexie. Právě název této poruchy nás přivádí k tématu. Mentální. Vše začíná v hlavě.
V nezdravém vztahu k jídlu, své postavě, pohybové aktivitě a v neposlední řadě ke své vlastní osobě. Co tím chci říct? Že vaše blízká osoba nemusí „vychrtnout“ na kost, a přesto je tu už něco špatně. Jen když se rozhlédnete kolem sebe, projdete svůj seznam známých a přátel, narazíte možná na více než jednoho člověka, který si hýčká takový nezdravý vztah k jídlu. Nemusí to být přitom žádná „kost a kůže“, může trpět nadváhou, obezitou nebo vypadat úplně normálně. Rozdíl mezi ním a zdravým člověkem se však projeví, když jeden před sebou vidí jablko – a druhý vidí sto kalorií.
Sebehodnocení se váže na hmotnostní parametry
Jak nazvat tento mentální problém? Závislost na hubnutí? Možná. Marta Romaňáková, psycholožka dietního programu It’s my life!, říká, že o mentální anorexii hovoříme zpravidla, když hodnota BMI dosáhne nižší hodnoty než 17,5. To je ale ta tělesná stránka. S myšlením pacienta je to mnohem složitější.
„V mentální sféře se bude pravděpodobně jednat o možný rozvoj tohoto onemocnění tehdy, jedná-li se o pacienty, kteří se nadměrně zabývají svojí vahou nebo tělesnými proporcemi, neustálou snahou dosáhnout co nejhubenější postavy, sebe vnímají jako tlusté, přestože tomu tak objektivně není,“ říká psycholožka. Dodává, že podstatným aspektem osobnosti pacienta je jeho sebehodnocení. „Sebehodnota se často váže na hmotnostní parametry – tedy tím více si sebe vážím, čím jsem hubenější a hubenější…“
Když je postava a její proporce jedinou prioritou…
Proč je právě mentální stránka poruchy příjmu potravy důležitá? Může postihovat i toho, kdo jí na první pohled netrpí. Sami na sobě si ji dlouho neuvědomíme nebo nepřipustíme. Vždyť my jsme přeci tlustí a chce to pár kilo zhubnout – to je pro naše uvažování zřejmý fakt. Když si vypěstujeme nezdravý náhled na sebe samotné a naše stravování, dostaneme se do světa, kde existuje jediná priorita – a tou je naše váha a tělesné proporce.
Pokud máte štěstí a do této skupiny nepatříte, nastíním, o co jde. Problém nastává, když sníte třeba i celkem zdravý oběd, ale místo dobrého jídla vidíte jen počet kalorií, který je třeba spálit, poměr sacharidů, tuků a bílkovin. Čeká vás narozeninová oslava a už týden přemýšlíte nad tím, jak se vyhnout dortu. Když sníte třeba jen zmrzlinu, je vám ze sebe samotného téměř fyzicky špatně. Když si ráno stoupnete na váhu a ona ukáže o půl kilo více než minule, máte zkažený den nebo přinejmenším dopoledne a skutečně se na sebe zlobíte. Pokud je tomu naopak, zaplaví vás pocit euforie a chcete se odměnit. I procházku se psem si představujete jako „workout“. Když nestihnete svoji (téměř už každodenní) lekci v posilovně, začínáte být nervózní.
Ano, nervozita je emoce, která provází vaše snahy udržet si postavu. Jste nervózní, když nemáte „své“ jídlo, když si nemůžete zvážit porci, když to vypadá, že na váze se ukáže stejná nebo snad vyšší váha (ne každý ví, jak se vážit správně), když se na vás někdo dívá a vy máte pocit, že vidí, že jste zase o těch půl kila přibrali.
Neustálá kontrola jídla narušuje kvalitu života a stává se obsesí
Marta Romaňáková říká, že i tehdy, když jsou pacienti ve svých snahách zhubnout úspěšní, není to konec. Naopak. Pozitivní reakce okolí vytváří uzavřený kruh. To, že je někdo pozitivně ohodnocen za to, jak vypadá, za to, kolik váží, v podstatě jen upevní nezdravě nastavený žebříček priorit. „Po úspěšném zhubnutí dostávají obvykle pozitivní zpětnou vazbu, jež přináší uspokojení či příjemné pocity. Fixuje se tím přemýšlení o jídle a tělesném konceptu. Kontrola jídla se stává běžnou součástí života, postupně se stává jedinou myšlenkou, kterou se pacienti zabývají. Mluvíme o obsedantním myšlení, které narušuje kvalitu života. Rozvíjí se tím patologický proces, který má bohatý klinický projev.“ A tento bod je třeba zdůraznit. Nepříznivé ovlivnění kvality života shrnuje veškeré průvodní znaky. Nicméně je třeba říci, že jako první si jich všimne sám pacient. Tomu ale většinou nevadí – má totiž jinou prioritu. To, že je nervózní, má hlad nebo je mu ze sebe samotného špatně, se z jeho pohledu dá celkem logicky ospravedlnit.
Při větším rozvinutí poruchy pomohou odborníci z okruhu duševního zdraví a výživy – psychiatři, psychologové, výživáři, nutriční terapeuti. Při pozornějším sledování však určité známky poruchy na lidech ve svém okolí můžeme vypozorovat. „Jsou to symptomy jako nižší sebevědomí, nespokojenost se svým vzhledem a držení přísných diet,“ říká psycholožka.
Obsedantní přemýšlení o tom, co jíme, není zdravé. Trestání sebe sama za nedodržení pravidel, které si sami nastavíme, rovněž ne. Říct si sami sobě nebo svému okolí, že máme problematický vztah k sobě samému a k přijímání potravy, když vypadáme jako všichni okolo, nebo máme naopak právě několik kil navíc, za které se stydíme a kvůli kterým to trápení vlastně prožíváme, nemusí být lehké. Můžeme se bát i posměchu. „To máš jako anorexii, jo? Vždyť vážíš aspoň sto kilo.“ I takové reakce okolí se pacient může bát. Důležité je si však uvědomit, že problém není v našem zevnějšku, ale v našem myšlení.
Podívejte se: K čemu vede šílené hubnutí
PhDr. Marta Romaňáková, Ph.D.
Psycholožka dietního programu It’s my life! www.its-my-life.cz
Jako klinický psycholog působí v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, od roku 2014 má soukromou praxi ve stejném oboru, www.romanakova.cz.
