Určitě znáte například Princeznu na hrášku, Malou mořskou vílu, Císařovy nové šaty, Děvčátko se sirkami nebo třeba Křesadlo. Autor těchto pohádek pocházel z velmi chudých a nepřívětivých poměrů, které citlivého chlapce neblaze poznamenaly. Dnes by si nejspíše vysloužil i několik psychiatrických diagnóz.
Jak žil Hans Christian Andersen (1805 – 1875), od jehož narození letos v dubnu uplynulo 220 let? Narodil se v dánském městě Odense ležícím na ostrově Fyn chudému ševci a o mnoho let starší pradleně. Odmalička byl zvyklý na velkou bídu a dlouho spal v posteli společně s rodiči, protože jinou neměli. Jeho matka byla zcela negramotná a navíc alkohofbihulička, kvůli čemuž se Andersen stal abstinentem a k pití měl velmi negativní vztah.
Pár let před jeho narozením přišla na svět jeho nevlastní sestra, kterou však matka odložila jako nechtěné nemanželské dítě. Později se tato dívka začala živit jako prostitutka. Se svým otcem měl Hans v rámci možností pěkný vztah, tatínek uměl číst i psát a svému synovi často četl pohádky a vyřezával hračky ze dřeva. Vyřezal malému Hansovi i loutkové divadlo a snažil se zasadit o to, aby se chlapci dostalo patřičného vzdělání.
Díky němu dostal chlapec z mizerných a chudých poměrů šanci se vzdělávat a mít lepší život. Hans miloval pohádky a příběhy, naučil se číst a přečetl všechno, co mu přišlo pod ruku. Byla to jeho velká vášeň a šance na to přenést se do úplně jiného světa, prožívat dobrodružství, snít a mít se lépe než v neutěšené realitě. Prokázal velké nadání i fenomenální paměť, když se celé rozsáhlé knihy naučil nazpaměť, například uměl zpaměti Shakespearovy hry a předváděl je se svými loutkami. Bylo mu teprve jedenáct, když jeho otec zemřel a on musel místo školy začít chodit pracovat do místní textilní továrny, aby uživil sebe i matku.
Zkoušel to jako loutkoherec
Ve čtrnácti odešel do Kodaně, kde se snažil vrátit ke své staré vášni a živit se jako loutkoherec. Jednu dobu byl ubytovaný u své tety, která vedla nevěstinec. Měl citlivou uměleckou duši, zkoušel to i jako tanečník a zpěvák, ale když dospěl, zjistil, že jeho hlas už nikoho nezajímá a rozhodl se věnovat psaní.
Začal psát divadelní hry, talent měl, ale chybějící formální vzdělání se tu projevilo. O dva roky později díky stipendiu ředitele jednoho divadla nastoupil ke studiu gymnázia a dál se pokoušel psát. Na škole se bohužel setkal se šikanou, zesměšňováním a nepodporujícím prostředím. Jeho literárním pokusům se vysmívali, přitom už vydal jednu knihu nazvanou Duch v Palnatokově hrobě.
Neúspěch a nepřívětivost i problémy se sociálním začleněním vedly málem k sebevraždě. Nakonec mladý Andersen přešel na jinou školu, kde zůstal až do svých dvaadvaceti let. Právě v Helsingøru napsal báseň Umírající dítě, která ho později proslavila. Zvládl i maturitu a byl přijat na Kodaňskou univerzitu, ale ve studiu už následně nepokračoval.
Těžce se protloukal životem a věnoval se psaní, snažil se prorazit jako spisovatel, ale byl celou dobu závislý na svých mecenáších. Rodinu už neměl, otec byl dávno po smrti, matka alkoholička, nevlastní sestra prostitutka a dědeček pomatená figurka. S navazováním nových vztahů měl budoucí slavný spisovatel velké problémy.
Cestoval po světě, psal pohádky
Rozhodl se cestovat a jít si za svými sny. V roce 1831 se vydal lodí z Drážďan proti proudu Labe, pak pěšky do Saského Švýcarska, pak opět lodí do Hřenska a pěšky k Pravčické bráně. V Čechách byl několikrát, ale navštívil také Paříž, Vídeň, Řím i Neapol. Cestou psal básně, romány, hry i pohádky. O svých cestách psal cestopisné črty a doprovázel je filozofickými úvahami a myšlenkami. Na svých cestách po Anglii se dokonce setkal s Charlesem Dickensem a na několik dní se stal jeho hostem. Charles Dickens jej pak později označil za podivína, neboť si mohl dobře všímat Andersenova chování, které bylo přinejmenším neobvyklé.
Andersenova celková životní situace se začala zlepšovat poté, co v roce 1835 vydal svou první knihu pohádek. Už v této sbírce byly pohádky jako Křesadlo, Princezna na hrášku, postupně vycházely další a třetí knížka obsahující Císařovy nové šaty a Malou mořskou vílu o dva roky později přinesla konečně Andersenovi úspěch a popularitu. Ačkoliv si zakládal na tom, že je dramatik, básník a spisovatel románů, tato díla nikdy nedosáhla takového uznání jako jeho pohádky.
Pouze platonické lásky
Andersenovy osobní vztahy zřejmě nebyly moc uspokojivé. Zamilovával se do mužů i žen, většinou spíše platonicky a zdá se, že o sex jako takový vůbec neměl zájem. Příčinou mohla být nejistá sexuální orientace či dokonce identita, ale možná také trauma z dětství, kdy byl jako dítě mnohokrát svědkem sexuálního styku svých rodičů. Údajně si ale do deníku zaznamenával své četné masturbace.
Téma nešťastné lásky ztvárnil například v pohádce Malá mořská víla, zde zřejmě zosobnil svou lásku k Edvardu Collinovi, který jeho city neopětoval. Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné alábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím,
napsal mu spisovatel v dopise.
Stejně takto platonicky Andersen miloval i dánského tanečníka Haralda Scharffa nebo mladého výmarského knížete. Zamilovaný byl ale také například do sestry svého spolužáka, jíž složil báseň Dvě hnědé oči, kterou později zhudebnil Edvard Grieg. Měl rád i švédskou operní zpěvačku Jenny Lind, která jej nejspíše inspirovala v napsání Slavíka. Možná kdyby jeho láska k jeho „múzám” byla naplněná, neměl by dost inspirace ani času pro své psaní, které mělo být, a také bylo, jeho osudem.
Byl Andersen autista?
Kromě nedosažitelné touhy po svých láskách se mohl projevovat i jako vysoce funkční autista, odpovídalo by tomu to, že nedokázal zvládat běžné sociální situace a kontakty s druhými lidmi, měl přehnané emoční reakce a záchvaty vzteku. A stejně tak tomu odpovídaly i rituály a obsedantní chování, které popsal už Charles Dickens, u něhož byl pár dní Andersen jako host.
Andersen miloval hodinové strojky, které dokázal pozorovat celé hodiny. Bál se bacilů, proto pil jen převařenou vodu a utíral si kliky kapesníkem. Údajně v cestovním kufru vozil s sebou lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby začalo hořet a při spaní mimo domov si na krk dával cedulku s nápisem Nejsem mrtvý, jen spím
, což tedy nebyla žádná recese, ale vážně míněný fakt kvůli strachu z pohřbení zaživa.
Zkrátka nechápal svět, do jakého se narodil a lidé zase nechápali jeho. Jeho křehká psychika a duševní stav pro něj představovali každodenní trýzeň, vlastně jeho jediným smyslem života, nadějí a útěkem od reality bylo psaní. Na dětství vůbec nevzpomínal rád a zdá se, že jej velmi neblaze poznamenalo. Stejně tak vztah s matkou alkoholičkou, které si vůbec nevážil.
Když v roce 1841 zemřela, napsal pro ni pohádku nazvanou Nebyla k ničemu. Svůj život prožil v osamění, jen se svými knihami. Na jaře roku 1871 spadl z postele a vážně se zranil. Nikdy už se z toho nevzpamatoval a o tři roky později zemřel v domě svého přítele nedaleko Kodaně ve věku 70 let. Uvádí se, že na rakovinu jater. Po své smrti se však proslavil ještě víc a stal se nejslavnějším Dánem všech dob a jedním z nejlepších pohádkářů. Narodil jsem se, jen abych zemřel,
poznamenal si jednou do svého deníku.
